Prvního setkání, které proběhlo 15. února 1991, se zúčastnili zástupci tří států. O pár let později se řady Visegrádské skupiny rozšířily o slovenského a de facto i českého zástupce. Dějiny aliance ale s lehkou nadsázkou sahají až do 14. století.
V roce 1335 se v severomaďarském městě setkal český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. Veliký a uherský panovník Karel I. Robert. Cílem dostaveníčka bylo ustanovení protihabsburské koalice, v tehdejší Evropě totiž začal tento rod nebývale sílit. Během rozhovorů se Jan Lucemburský vzdal nároků na polskou korunu výměnou za svrchovanost nad Slezskem.
Různé osudy sousedů
Spojenectví ale posléze dostávalo trhliny, záhy se zcela rozpadlo. Všechny tři (potažmo čtyři) státy nakonec skončily pod nadvládou Habsburků. Po první světové válce však získaly samostatnost, ve 20. letech však po přátelstvím nebylo ani stopy. V Maďarsku proběhl nepovedený komunistický převrat Bély Kuna, v Polsku pro změnu vládl autokratický Józef Piłsudski. Československo jako jediné ve střední Evropě zastávalo demokratické myšlenky.
Během druhé světové války se Maďarsko přiklonilo na temnou Hitlerovu stranu, záhy ho následovalo i samostatné Slovensko. Mezi tím zbytky Čech a Moravy úpěly pod nacistickou nadvládou, podobně na tom bylo i Polsko. Po příchodu Rudé armády se státy proměnily na lidové demokracie a opět se setkaly v jedné alianci, v květnu 1955 totiž vznikla Varšavská smlouva.
I další osudy byly dosti podobné, komunistické režimy se postupně hroutily. Nové demokratické státy hledaly možnosti v kapitalistickém světě. Během oficiálních rozhovorů vznikl návrh na uzavření Visegrádské trojky, protože Slovensko ještě bylo ve svazku s Českem. Onoho 15. února 1991 podepsal zákládající listinu český prezident Václav Havel, polský prezident Lech Wałęsa a maďarský prezident József Antalla. Setkání proběhlo ve visegrádském Dolním královském paláci.
Konec Varšavské smlouvy a změna názvu
Zajímavostí je, že členové nového paktu byly zároveň ve Varšavské smlouvě. Ostatně rozbití sovětské aliance byl jeden z cílů V3. Nenáviděné a vynucené spojenectví nakonec zaniklo 25. února 1991. Země si na prvním setkání slíbily větší míru integrace a rychlý přesun od totality k demokratické společnosti.
V roce 1992 přestalo existovat Československo, to však neznamenalo rozpad Visegrádské trojky. Aliance se rozšířila o Česko a Slovensko, tím pádem musel být změněn název, který platí dodnes. Obavy, že spojenectví zanikne v souvislosti se vstupem zemí do NATO či Evropské unie, byly liché. Státy V4 mají k sobě blíž než jakékoliv jiné členské státy.
V rámci organizace vzniklo několik sesterských projektů jako například Mezinárodní visegrádský fond, kam země přispívají. Finance následně putují na různé akce zaměřené na propojení států, jedná se například o kulturní či vzdělávací akce. Během posledních let byla založena také Visegrádská bojová skupina, která má za cíl obranu střední Evropy. Nejvyšší počet vojáků poskytlo Polsko (1 870).
Poklidné vody V4 v minulosti zčeřil český prezident Miloš Zeman, jenž usiloval o rozšíření organizace. Čtyřka totiž spolupracuje s Rakouskem či Slovinskem. Členské státy nakonec toto rozhodnutí negovaly. Na podzim 2016 odmítlo účast ve Visegrádské skupině i samotné Rakousko, a tak se název znovu měnit nebude.
Visegrádská čtyřka ale zůstává jednou z nejdůležitějších organizací pro Českou republiku. Premiéři a prezidenti mají mezi sebou přátelské vztahy. Na nedávném setkání, které proběhlo v Polsku, jenž aktuálně V4 předsedá, o sobě dal vědět prezident Miloš Zeman. Ten si jako jediný během svého projevu sundal roušku.
