Dvacet sedm let umělecké tvorby a dřiny, shánění finančních prostředků, prorážení barikád úřednické tuposti, ale hlavně dvacet sedm let snahy zvítězit nad lidskou blbostí. O čem je řeč? O mariánském sloupu, jehož reinstalace byla po neuvěřitelné kalvárii a boji nejen s lidskou blbostí, ale hlavně s vědomou i podprahovou komoušskou zatemněností konečně schválena. Sloup bude v květnu 2020 s největší pravděpodobností vztyčen na Staroměstském náměstí. Zpětné zrcátko není prostor pro podrobné vyprávění o kořenech a historii vzniku této kulturní památky ani pro to, jak se její příběh stal poplašnou zprávou, která vedla a provázela jeho vandalské zničení v roce 1918.
Těm, které tento příběh, přehledně vybarvující dějiny více než sta let českých dějin, zajímá, může Zpětné zrcátko doporučit čtenářsky úspěšnou knihu Lví silou, vzletem sokolím – Mýty a realita 1. republiky. Je v mnohém poučná. I současný trvající a donedávna vítězící odpor k reinstalaci sloupu je důkazem, jak jsou věci propojeny. Je podivuhodné, jak zjednodušující by bylo tvrdit, že odpůrci sloupu se rekrutovali jen z řad nevzdělanců a dějepisných nedouků. Stejně tak podivuhodně identický by byl jejich seznam s těmi, kteří naopak byli ochotni vlastní krví chránit pomník maršála Koněva i jeho historickou autentičnost. A tak vzdán budiž dík za rozum, který se vrátil do myslí některých radních, za krásu, která se vrátí – byť v kopii – na Staroměstské náměstí a vrátí mu zpět jeho historickou podobu. Budiž vzdán dík snad i neposkvrněné Panence Marii, jíž sloup vděční Pražané věnovali za pomoc na místě nejvyšším při obraně Prahy při jejím obléhání Švédy v roce 1648.
Mariánský sloup tak znovu získá i někdejší velký význam při určování času, neboť jeho stín v historii vždy při dopadu na pražský poledník určoval pravé poledne. Po vzniku samostatného Československa byl sloup dne 3. listopadu 1918 rozvášněnou lůzou stržen, ale jeho originální zbytky může milovník historie vidět v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti.
Neposuzujme nacisty a komunisty jiným metrem
Zpětné zrcátko si udělalo i další radost, když navštívilo po letech Městské muzeum hlavního města Prahy. Mimo trháku muzea, Langweilova 3D modelu Prahy (1791 až 1837) na 20 m2 a řady dalších skvělých expozic, které lze doporučit nejen Pražanům, ale každému, kdo má zájem pochopit vlastní minulost, nabídlo muzeum Zpětnému zrcátku i dvě skvělé aktuální výstavy – Praha „Objektivem Jovana Dezorta“ a „Listopad 1989 v pražských ulicích“. Té druhé by se dala vytknout jen technická chyba v instalaci tří audiovizuálních projekcí příliš blízko sebe, takže vzájemně se rušících. Velmi poučný a inspirující k zamyšlení byl však i pohled do knihy hostů, kde mezi mnoha zápisy byl i pro současnou dobu jeden nejvíc signifikantní: „Socialismus nebyl v řadě věcí dobrý, ale žijeme dnes v lepší době?“ Něco, co trochu děsí, něco, co je svým způsobem horší než pochopitelně nenávistné útoky Kojzara a jemu podobných existencí.
Co bylo na socialismu v řadě věcí dobré, pokud také v řadě věcí dobrý nebyl? A co není dobré teď? Snad ona svoboda, že to napsat smím? Snad onen všeobecný blahobyt, byť pochopitelně pro každého v jiné – odpovídající – míře. Ta naivita nebo jak podtext nazvat byla tím, co přivedlo Němce k Hitlerovi! Koneckonců je stejná prostota vidět i na jiném místě výstavy v popisku autorů pod fotografií sovětských okupačních tanků v pražských ulicích. Pokud fotografii označí jako „Tanky spojeneckých vojsk v ulicích Prahy“, pak se nelze divit trvající toleranci k pohrobkům bolševismu i vzpomínkám na režim, který byl přitom mnohokrát bestiálnější než nacistický, navíc k vlastnímu lidu. Nesouměrnost posuzování obou těchto režimů je přitom častý jev. Nelze nevzpomenout na před časem otištěnou fotografii z přivítání Reinharda Heydricha na Pražském hradě při jeho nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora. Popisek měl následující text: „Přivítání Reinharda Heydricha na Pražském hradě. Nacistická bestie druhá zprava.“
Proč ne, chceme-li být emotivní a uvést uvedené místo tehdy platných titulů: SS-Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), prezident Interpolu a zastupující říšský protektor. Pak ale uvádějme stejnou dikci: Klement Gottwald, komunistická bestie a sériový vrah českých vlastenců, alkoholik a syfilitik – namísto obvyklého – první dělnický prezident.
Lépe se pak bude vyjímat i představení hosta diskuze o holocaustu na ČT24: místo Vojtěch Filip, místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda KSČM podporující vládu, uveďme pohrobek vražedného režimu, kolaborant s cizí nepřátelskou mocností a bezpečnostní riziko státu. Případně šéf bolševiků, hnutí s největším počtem obětí na kontě, spoluvinného za zahájení 2. světové války, účinně provozujícího koncentrační tábory třicet let před výstavbou prvního nacistického tábora a dodnes vyhlazující bojovníky za lidská, jazyková a národnostní práva menšin.
Ať se hradní chytrolín nejdřív podívá do svých trenýrek
Náš místní hlavní hradní chytrolín před časem pronesl k výročí srpna 1968 jednu ze svých moudrostí. Jejím obsahem bylo prohlášení, že v srpnu 1968 selhaly elity a že tehdejší národní hrdinové se zachovali jako zbabělci. Sotva prý potom lidem mohli vyčítat, že se podrobili. Háček je ve dvou věcech. Jednak pro mnoho lidí nebyli chyrolínovi tehdejší národní hrdinové žádnými hrdiny, ale komouši, kteří se jen pokoušeli chytit pařátem vlak, který se z jejich dobytčáku nečekaně změnil v expresní rychlík a rozjel se nečekaně jinam i na jinou kolej, než ho dosud tlačili oni.
Za druhé by se možná měl chytrolín nejdřív podívat do svých trenýrek. Tehdy i teď! K čemu on se snaží vést lidi, za které převzal nejen moc, ale i zodpovědnost. Zpětné zrcátko marně hledá v textu prezidentského slibu slova o věrnosti Rusku či Číně, o jejich následování a učení se z jejich praktik vládnutí, byť bychom za to měli dostat z jedné strany roztomilé medvídky a z druhé méně roztomilé šváby a rusy.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
