Zvyk připomínat si výročí, která poznamenala společnost, zvedá sebevědomí národa a v jeho kolektivní paměti vytváří vlastní archetyp. Je signifikantní pro zdejší kraj, že si povětšinou připomínáme výročí nijak lichotivá. Ani to by nebylo na škodu, pokud by to přinášelo varování před opakováním tragedií, porážek a omylů. Zdá se však, že česká společnost je nepoučitelná, nebo ji vidíme v lepším světle, než jaká opravdu je, a proto jsme vždy znovu překvapeni recidivou jejího chování. Uplynulo půl století od největší hanebnosti, jakou v moderních dějinách spáchala vláda na lidu této země. Nikoliv srpen 1968, ale 21. srpen 1969 je vrchol občanské války, kdy ozbrojená moc krvavě rozdrtila tichý nesouhlas občanů s politickým směřováním státu.
Když v roce 1968 dali občané najevo touhu změnit způsob společenské i hospodářské realizace, šlo o změny tak přirozené, že s nimi souhlasila i vládnoucí klika, která moc získala pučem a dvacet let vládla na bodácích z výšky šibenic. Když se začala cítit změnami ohrožena, povolala do země okupační armády. Naše neštěstí a vina těch druhých, to má být leitmotiv připomínky dne 21. srpna. Jenže...
Lidové milice šokovaly svou brutalitou
Bylo by snadné vinu za srpen 1968 svádět na pět quslingů obávajících se o koryta i stínu šibenic, jež v zemi zavedli místo diskuse. Bylo by snadné ukazovat zkrvavené státní vlajky ÚV KSČ, který z podstaty nemohl konat jinak a měl na takový postup diplomy moskevských univerzit. Bylo by snadné svést veškerou vinu na policii a armádu povinné naslouchat povelům politického vedení i za cenu, že se nečinností při obraně země zpronevěří smyslu své existence. Celý rok ale měla důstojnická elita na to, aby odešla z řad armády i policie. Nemusela by pak v srpnu 1969 velet tankovým brigádám a pěšákům s ostře nabitými samopaly a za cenu lidských obětí útočit na nepřítele vyzbrojeného dlaždičkami, štětkou a kýblem s barvou.
Je však třeba připomenout skutečnosti, pro které není omluvy a lze jim klást za vinu mrtvé i zničené životy dvou generací. Tou první je fakt, že nejšíleněji se chovaly Lidové milice, ona „ozbrojená pěst dělnické třídy“. Připomeňme, že šlo o dobrovolné oddíly sousedů, kolegů z práce i přátel z chaty. Jejich zběsilá střelba, provázená řevem: „Zab ho, Josef!“ či mlácení zatčených do bezvědomí, jen dlouhé vlasy byly příčinou nejvíce úmrtí. Jsou stále mezi námi! Nikdy předtím ani potom nebylo Zpětné zrcátko tak ochromeno hrůzou, jako když na barikádu před kavárnou Vltava na konci Revoluční mířila hlaveň tanku a do zad od Anežského kláštera útočily desítky ozbrojenců se samopaly. Panický úprk k Vltavě skončil na náplavce v pasti před rojnicí s obušky a holemi. Část prchajících se pokusila prorazit, aniž by tušili, že za první řadou následují další. Jiní naskákali do vody a plavali k pilířům Švermova mostu, za nimiž se snažili ukrýt. Strach a ponížení bolelo stejně jako rány těch, co zůstali na břehu. O dvacet let později se Zpětné zrcátko chvělo znovu – vztekem nad drzostí, s níž se na tribuny opět sápali z lidského suterénu kreatury, včetně signatáře pendrekového zákona. Jsme s vámi – buďte s námi!, které se rychle změnilo na Obušku z pytle ven! A dojatý dav volal znovu Hosana!
Nepatří nakonec veškerá vina a hanba hlavně nám? Těm, kteří jsme je v roce 1946 zvolili 44 procenty hlasů? Těm, kteří jsme pochodovali ulicemi s flintami, abychom zastrašili buržoazii? Nebyli jsme to my, kdo po válce ukradl domovy sousedům – bez ohledu na jejich vinu a naši kolaboraci – abychom záhy byli z ukradených statků vyhnáni my? Kdo jiný než my jsme pochodovali jako modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů? Kdo jiný než my jsme připojovali podpisy pod výzvy Psům psí smrt v touze po oběšení nevinných? Kolik hodin jsme prostáli se slzami v očích u rakví masových vrahů a vzápětí nedýchali úžasem nad úspěchy při budování ráje, když u řezníka dostali šunkový salám? Koho nechali bachaři chvíli nadechnout, aby ho vzápětí přes tu otevřenou hubu vzali pendrekem? A nebyli jsme to zase my, kdo dalších dvacet let tu hubu držel?
Bílí heterosexuálové měli pré
Tradiční rodinu se rozhodli ochránit účastníci Vlasteneckého setkání Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. Zúčastnil se ho extajemník prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl, poslanec Jaroslav Foldyna (ČSSD), exministr za tutéž partu Jaroslav Bašta a publicista Benjamin Kuras. Nechyběli ani další výtečníci, protiislámští aktivisté Martin Konvička a Petr Hampl, bořitelka Mariánských sloupů, spisovatelka Lenka Procházková, politolog Alexander Tomský, místopředseda Rady ČTK Petr Žantovský či neúspěšný kandidát tamtéž za SPD Michal Semín. Se zdravicí přišel i Tomáš Vandas, šéf soudem rozpuštěné Dělnické strany, nyní Dělnické strany sociální spravedlnosti. Není divu, že tahle parta stála za tím, aby jí na setkání poskytla peníze hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová (ANO). A pak že nebude pořádek!
Dříve uhlobaron, dnes uhlozloděj Antonio Koláček má nastoupit do švýcarského vězení. Ale prý nepůjde. Raději se bude válet po zemi u českých soudů – které mu to trpí – jako idiot, protože je prý buddhista. To Buddha asi čumí!
Generální inspekce bezpečnostních sborů ukončila vyšetřování střelby na palubě vládního speciálu, v němž se na konci května vracel z neformální večeře evropských státníků Andrej Babiš. Výstřel padl těsně před odletem, když už byl na palubě. Kulka zasáhla vozík s jídlem a letadlo po prohlídce se zpožděním odletělo. Šlo o náhodný výstřel ze zbraně člena premiérovy ochranky a vyšetřovatelé nezjistili, že by se dopustil trestného činu. To zas muselo být v alejích nablito.
Se Šmardou ve vládě nebudu, prohlásil Andrej Babiš, který před prázdninami odnesl prezidentovi Miloši Zemanovi svůj návrh na jmenování Michala Šmardy ministrem.
Česká stopa až v daleké Indonésii. Česká influencerka vystrčila nahou prdel i se svým přilehlým pracovním nástrojem, aby jí oba otvory mohl její manažer pocákat svatou vodou z pramene v indonéském chrámu. Natočené záběry byly i s voláním doprovodu: „Ať nám ta frnda slouží až do smrti!“ nabídnuty dotyčnou existencí na sítě ke sdílení. Slovník cizích slov: Influencer = činitel – člověk, případně jev, vytvářející nějaký (společenský, spotřebitelský, skupinový apod.) vliv svým postavením, publicistikou, společenskou vážností, frekvencí výskytu.
Tak co si vlastně chceme připomínat a co bychom raději zapomněli? Na co a na koho si vlastně chceme stěžovat? Přemýšlet o tom můžeme nejen 21. srpna.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
