Mám v poslední době pocit, že svět ve své většině zešílel, a nejinak jsem se cítil při letmém procházení událostí minulých dní. Bizarní věci se dějí v univerzitním světě, na poli poezie i mezi rudou lůzou, ať už u nás nebo ve Francii. Prezident Putin rozdává ruské pasy jak na běžícím pásu a exministr Jandák by ten novinářský odpad zflákal. Děje se toho dost. Ostatně posuďte sami.
Připravovaná konference o muslimských šátcích na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem vyvolala skandál, když na profesorku Susanne Schröterovou, která ji organizovala, verbálně zaútočili radikální studenti žádající její propuštění. O to žádali, protože profesorka plánovanou diskuzi nazvala „Islámský šátek – symbol důstojnosti, nebo utlačování?“ Pamflet, stejně jako za komunismu, kdy byly protesty v boji za mír podepisovány signaturou Pracujícího závodu V. I. Lenina, tentokrát podepsali studenti univerzity. V příspěvku uvedli, že jsou šokováni, když chce profesorka pořádat akci s takovým názvem – podle nich tím nahrává pravicovým populistům a žádali, aby byla zbavena funkce, zřejmě pro vyrovnání poměru sil, když oni jsou již zbaveni rozumu.
Když báseň o květinách připomíná sexuální obtěžování
I na poli poezie se odehrává nesmiřitelný boj nového dobra a starého zla. Již v roce 2017 odsoudil studentský výbor berlínské Alice Salomon Hochschule báseň Eugena Gomringera, s níž autor získal na této škole cenu za poezii. Navíc revoluční tribunál žádal odstranění vítězné básně z fasády školy, to vše kvůli verši „Ulice / a květiny / a ženy / a jeden obdivovatel“.
V prohlášení studentského výboru se uvádí: „Muž, který se dívá na ulice a obdivuje květiny a ženy, znamená, že báseň jen reprodukuje klasickou patriarchální tradici v umění, v níž jsou ženy výlučně hezkými múzami, které inspirují k tvůrčím činům umělce (muže). Navíc to nepříjemně připomíná sexuální obtěžování, kterému jsou ženy denně vystaveny.“ Snad tedy něco asexuálního: „Víte, proč se ženy malují a voní? Protože jsou hnusné a smrdí!“ Je to, soudruzi, dostatečně v duchu kampaně #MeToo?
Rudá lůza ve světlech reflektorů
Již více než pět měsíců trvají ve Francii vandalské útoky na majetek státu i občanů vydávané za sociální demonstrace, jež by se daly nazvat „žluté blůzy rudé lůzy“. Od počátku samozřejmě vůbec nejde o sociální potřeby a nedostatky. To jen pakáž rudé Francie, země, v níž byl vynalezen komunismus, ničí majetkové a hospodářské hodnoty státu, od nějž zároveň lumpenproletariát krom dalších nesmyslných požadavků žádá i více peněz darem. Vrcholem odpornosti bylo poslední prohlášení demonstrací konaných údajně na protest proti tomu, že pro shořelou gotickou barabiznu Notre Dame se během pár dnů sehnala miliarda eur ze soukromých zdrojů namísto toho, aby byly tyto peníze předány stávkujícím, kteří je nutně potřebují a vědí, jak s nimi spravedlivě naložit.
Ani u nás nezůstala komunistická a socialistická holota pozadu. Poté, co komouši ovládaný parlament schválil protiústavní porušení jím schváleného zákona a rozhodl se okradenému onen zlomek vráceného, a dokonce i ještě nevráceného lupu zdanit, začal boj rudých gangsterů o to, komu nový lup připadne. Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, dupl si usvědčený udavač Filip trvající na vysypání kontrabandu do bezedné sýpky ministerstva JZD, které dodnes nedokázalo vrátit víc než drobky majetku kdysi okradeným sedlákům, ale pro KSČM se malý penězovod Družba jistě najde. Socani k tomu mlčí, protože i na ně v tom případě nějaká prebenda zbude. Jen ANO křičí ne, je přece třeba sypat zlaťáky při jízdě zemí z koně všem, aby byl panovník více ctěn a milován.
Práskač hlady nikdy nezemře
Ale ani u nás už to – co se rudého korýtka týká – není ono. Pryč jsou zlaté časy, kdy komoušům, kteří přišli na svět v roce 1921 s holým zadkem, během následujícího čtvrt století patřila celá země. Jenže jak říká tradiční bolševické rčení: „Kdo nepracuje, ať nejí!“ A přičteme-li, že „po posvícení bývá sračka“, pak není divu, že komouši po volebním propadáku v roce 2017 trvale propouštějí a aktuálně jednají o novém, dalším krácení mezd a počtu darmožroutů Filipova křídla.
Nabízí se idea, že největších úspor ve prospěch KSČM, ale i celé země by bylo dosaženo propuštěním i zbytku členů této bandy organizovaného zločinu. Jejich práci dnes sofistikovaněji stejně zastane hnutí ANO spolu se socany, než tito skončí po úhradě dluhů ve stanovém táboře před Lidovým domem, a Piráty, stále víc hodnými svého názvu. A kytarista Filip? Hlady nezemře, řemeslo práskače je věčné jako řemeslo prostitutky a není to jediná podobnost.
Humanitární akt v ruském stylu
Kdo se však vyzná, je šéf země, kde stále ještě zítra znamená včera – Vladimír Putin. Prokázal to novým krokem k ukončení donbaské i krymské krize. Putin tak učinil prostým a nejlevnějším způsobem, bez přesunů vojenských jednotek a stěhování národů, které je jinak v této Bohem nepolíbené zemi tradicí. Podepsal jen dekret umožňující lidem ze separatistického Donbasu získat občanství Ruské federace a totéž nabídl všem Ukrajincům. To jdete takhle ráno do práce jako Ukrajinec a večer se domů vrátíte jako Rus. Jde prý o humanitární akt a podmínkou obdržení ruského pasu je pouze slib věrnosti Rusku. No, nekupte to!
Stejný režim získání ruského pasu užívají už obyvatelé Podněstří, separatistického moldavského regionu, i obyvatelé odtrženeckých gruzínských republik Abcházie a Jižní Osetie, které Rusko „osvobodilo“ již dříve. Zpráva o setkání gubernátora Miloše Zemana s Vladimírem Putinem v Pekingu tak nabývá hlubšího významu. Konečně se brzy přestaneme ptát Kde domov můj, když Sajúz něrušímyj respublik svabódnych, splotila navěki Velikaja Rus.
Až dosud platilo, že „nakonec přijde Japonec“, ale nic netrvá věčně a zřejmě to platí i pro toto rčení. Ďábel je totiž ukryt v detailu. Komunistická strana Číny si všimla, jak moc vyrostli Japonci po 2. světové válce poté, co zemi spravující US Army zavedla v japonských školách vyživovací programy s důrazem na konzumaci mléka a vajec. Proto Komunistická strana Číny nařídila čínskému občanstvu hojné pití mléka, donedávna s odporem odmítaného, s cílem posílit zdravý vývoj a prodloužit život Číňanů. Při frekvenci návštěv Miloše Zemana v této zemi vzbuzuje obavy riziko, aby pravidelně nezačal pít mléko i on.
Vytříbené filozofování pana exministra
Ze zastřeleného medvěda hejtmana Jiřího Čunka se vyklubala svěží samice. Lze jen doufat, že se podobná proměna týká jen medvědů a neplatí pro politiky. Těžko totiž soudit, v co by se proměnil člen Rady Českého rozhlasu (ČRo), dozorující kulturní a společenskou úroveň vysílání tohoto veřejnoprávního média, činoherec Vítězslav Jandák. Ten totiž spravedlivým hněvem rozvášněn kritickým textem redaktorky LN Jany Machalické, která radu označila za „pouhou parodii“, moudře usoudil, že: „Já přece nemůžu od paní Machalický čekat něco chytrýho, inteligentního. Nebo od pana Šídla, vod tohohle vodpadu.“ Hůř dopadl Jiří Černý, zasloužilý redaktor ČRo, kterému prostě Jandák: „Až ho potkám, tak mu ji fláknu!“
Bývalý dvojnásobný ministr kultury naznačil, že o novináře, kteří neustále napadají ty, kteří přemýšlí jinak, by si neotřel ani boty, a na závěr svou filozofickou sentenci o společenské komunikaci uzavřel, že si je vědom toho, že se jeho slova dostanou na veřejnost, nicméně že mu to je jedno, protože negativní reakce mu jsou „u prdele“. Inu, ministr kultury je ministr kultury, s tím člověk nehne. Snad jen, až ho člověk potká, mu ji fláknout!
Dobré zprávy na konec? Jak je libo
Nakonec telegraficky aspoň několik dobrých zpráv. I když aprílových. Užijte si je:
Vratislav Mynář získal bezpečnostní prověrku.
Miloš Zeman byl vtipný a 24 hodin neplácal nesmysly.
David Rath se přiznal, že kradl jak straka.
Václav Klaus starší vrátil pero chilskému prezidentovi.
Roman Janoušek slíbil, že nebude přejíždět báby, co mu pak hází šipky přes auto.
Další dobré zprávy si dosaďte sami dle vlastního uvážení. Moc času vám nezbývá.
No, a to je všechno, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
