Vánoce a konec roku přinášejí jedinci prozření, aby v čase rozjímání odhalil chyby včerejší a rozzářil mysl předsevzetími pro rok příští. Je pravdou, že přímou úměrou délky přímky předsevzetí, letících časoprostorem dál do budoucnosti, se v poměru ke čtverci rychlosti, jakou se vzdalují, jejich síla mění z orkánu na vichřici, později v bouři, silný vítr a nakonec v pouhé větry…
Ani já jsem se v těchto dnech neubránil zamyšlení, jak by se mohl zlepšit život kolem nás a jak bych k tomu mohl přispět myšlenkou. Rozhodl jsem se, stejně jako vláda, splnit taková předsevzetí nebo si je aspoň dát, neboť jak známo – slibem nezarmoutíš – tím méně sebe samého. Činil jsem tak vždy při pohledu směrem k zámku Lány, který ač na Západě, skrývá v sobě sílu východních moudrostí koncentrovanou v ze-manoistickém učení Kun-dasem Kun-datam, jež je moderním pojetím čínské filozofie Jing a Jang.
Ukázalo se ale, jak je těžké - málem nemožné - chtít v této zemi, přirovnávané v zahraničí často k Zemi krále Miroslava, zlepšit ještě něco na tom, co máme. A mimoděk mi vytanula na mysli slova, teprve současnou reprezentací uvedená v život: Teď už máme, co jsme chtěli!, písně, která již v roce 1953 burcovala poctivé lidi v této zemi a naháněla strach povalečům, štváčům, kalouskům, mandelinkám bramborovým a jiným škůdcům obecného dobra.
Ano je těžké naše snadné životy ještě zlepšit. A přitom ano – věřte, nevěřte – bude líp! Nebude to ale lehké! Vždyť co dalšího si ještě lze přát v zemi, v níž obklopen moudrými a poctivými rádci vládne laskavý a vtipný král Bonmot I., respektovaný most mezi Zeměmi lidských práv na východě a Společnou oblastí chaosu na straně západní? Co si přát v zemi, kde se moc vrátila do rukou pracujícího lidu a jehož reprezentanty jsou lidé, kteří se v minulosti osvědčili jako bojovníci za klid na práci a světový mír do posledního náboje i rány? Co zlepšit v zemi, kde ti, kteří dříve naslouchali, co říkáme a co si myslíme, aby to vzápětí předali těm, kteří díky tomu měnili naše životy, dnes jedno jsou? Není to snad důkaz pokroku? Lze si přát něco víc v zemi, v níž se chaos mnoha stran velikosti spolku pěstitelů vánočních kaktusů zvolna mění v pořádek jednoho hnutí nepolitiků a politický řád v pořádkové síly? V zemi, kde socialismus byl dovršen už v roce 1960 a komunismus je za dveřmi, a kde není třeba pracovat, protože se to ani nevyplatí.
Věřím, že moudré vedení státu i duchovní hradní guru se svými apoštoly objeví rezervy k vyšším stupňům životního blaha. Jízdné v autobusech a vlacích zdarma pro důchodce a studenty může být jen krůčkem na cestě, díky níž mohou konečně jedni navštěvovat své děti a druzí své rodiče.
Nejsou ale opomenuti ti, kteří mají své blízké tak daleko, že by pro ně bylo lepší užít letadlo? A co ti, kteří je mají naopak tak blízko, že se nevyplatí autobus ani vlak?! Nejsou snad ve městech taxislužby? Obědy zdarma určitě zlepší prospěch žáků, neboť žaludek kručící hlady snadno přehluší pedagogův výklad, a jak k tomu přijde hladový žák? Jenže, co naplat! Má snad žák zdarma i večeři? Nikoliv! A výsledkem je, že během vyučování skvěle prospívající sytý žák otevírá večer doma hladov školní úlohu a potvrzuje se stará pravda, že sytý hladovému nevěří. Jak má žák věřit svým dopoledním sytým výpočtům a úvahám večer, kdy zkroucen hlady sedí nad sešitem? K čemu jsou cesty zdarma za dětmi, důchodcům, z nichž řada umírá zesláblá hlady pod koly nákupních vozíků dřív, než dojedou k svým automobilům, jimiž se chystají tvrdou skývu dopravit do domovů či chat, upravených na celoroční užívání. Ptám se tedy: Neopomněli jsme něco?! Kde je příspěvek na asistenční službu?
Mluvčí - chce se spíš říci křiklouni - věčných kverulantů, sdružujících se do skupin fašizoidní řvoucí lůzy v ulicích budou jistě rozeštvávat lid tvrzením, že tyto sociální kroky jsou plošné, a tím přivádějí státní pokladnu na buben. Jaká lež! Je to jen ženská část pražské kavárny, která se co chvíli na sítích a titulních stránkách tisku chlubí bubnem! Viděl snad někdo chlubit se bubnem někoho z vládních činitelů? Předsedu vlády, prezidenta nebo ministryně financí či sociálních věcí?! Ne! Není tomu tak dokonce ani v případě zástupců ministerstva místního rozvoje! Na druhé straně odpůrci obecného blaha poukazují ve věci sociální podpory na údajné přehlížení tělesně i duševně postižených.
A právě tady se ukazuje společenská spravedlnost sociálních kroků vlády. Řekněme si otevřeně: Kdo víc pomáhá společnosti, úředníci, který její rozvoj řídí nebo zmínění postižení, kteří se často ani nezapojí do procesu komunikace. Jak málo přitom stačí k tomu dát najevo, že jim na zlepšení sociální situace celé společnosti i jejich osobní opravdu záleží. Pokud chci, aby země šla tím směrem, že bude líp, pak se nesmím bát otevřeně říci: Ano – bude líp!
Samozřejmě, že ve zdravotnictví zůstávají velké rezervy. Proplácení karenční doby je správnou cestou vpřed, ale jistě se shodneme, že nejdůležitější je prevence a tady máme v naší práci stále ještě rezervy. A stačí málo! Například zavedení voucherů na bezplatný mimomanželský pohlavní styk nejen zlepší pracovní výkony, možná více než obědy zdarma ve školách, ale hlavně prudce sníží onemocnění migrénami a bolestmi hlav u žen. Obavy odpůrců tohoto kroku, zdůvodňované rizikem zvýšení pohlavních chorob jsou zbytečné, pokud budou příslušné sociální pracovnice pod kontrolou gynekologických a urologických zařízení, jež patří členům vlády.
A tak lze pokračovat i na poli zahraniční politiky. Je signifikantní, že vláda v souladu se směrnicemi Evropské komise pro migraci trvale podporuje zvyšování počtu zahraničních pracovníků, zvláště ruských a čínských, jak uvedla zpráva BIS. Právě u nich je znát snaha o integraci a průnik do společnosti ve všech vrstvách, čímž vláda snižuje í výdaje na bezpečnost, aniž by tato byla ohrožena. Je přirozené, že bude-li v zemi dostatek výše zmíněných azylantů, tak si to tu sami nerozmlátí. Ušetřené prostředky lze pak účelně využít na zlepšení image země nebo aspoň některých jejích představitelů. Je snad bezcenné zjištění poslankyně ČSSD, která provedla průzkum, že na zlepšení jejího zjevu, aby nevypadala jak strašidlo, stačí cca 270.000,- Kč. Přitom se jde z její strany, podle mého názoru, o odhad velice skromný.
Zlepší se tím i výkonná moc Poslanecké sněmovny i Senátu, kde budou moci někteří z členů těchto institucí, upustit od ohlášeného hledání druhého povolání, aby vyšli! Pokud taková situace přece jen hrozila, pak doporučuji uchopit vedlejší pracovní poměr v některém zdravotnickém zařízení v oboru psychiatrie, kde by dotyční mohlo mít firemní bonusy na ošetření. Ideálním krokem by sice bylo personální propojení členů obou zákonodárných komor a pacientů vybraného ústavu, které by s největší pravděpodobností výrazně zefektivnilo výsledky a ušetřilo na nákladech. Při podrobném pozorování některých vystoupení ve Sněmovní a Valdštejnské ulici se zdá, že by tento návrh mohl mít smysl napříč politickým spektrem.
A to je TO poslední, co jsem v roce 2018 zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
