nahoru

Vladimír Mertlík: Židenický fašistický puč aneb zn. Udělej si sám!

Vladimír Mertlík19. ledna 2021 • 18:00
Radola Gajda
Radola Gajda
• foto: 
čtk

Není neobvyklé, když expozé českých politických a veřejných osobností na téma českoněmeckých vztahů v meziválečném časoprostoru začínají až obdobím těsně před Mnichovskou dohodou a následným obsazením sudetských oblastí. Jejich obsah lze shrnout do floskulí „provokace Němců před Mnichovem“ a „Češi museli naložit peřiny na vagóny a opustit domovy“.

Toto A je vždy prologem k B – obhajobě poválečného vyhnání tří milionů tradičních obyvatel Sudet, kteří se většinou provinili pouze příslušností k německé národnosti či víceméně povinným členstvím v NSDAP, aniž měli na svůj osud zásadní vliv. Nic na tom nemění ani často užívaný eufemismus – odsun či divoký odsun. Opravdové exponenty nacismu přitom československé bezpečnostní orgány – tehdy již zcela pod kuratelou KSČ, připravující se na protistátní puč – naopak často angažovaly jako agenty StB výměnou za jejich beztrestnost.

Zapomíná se na časovou posloupnost vyhlašování samostatnosti obou národností v zanikajícím Rakousku-Uhersku, kdy tak – juristicky puristicky – učinili němečtí poslanci c. k. parlamentu o týden dřív než čeští. Česká strana odmítá kritiku spojenců týkající se nesplněných slibů stran státního uspořádání a na zprvu jen verbální odpor německého obyvatelstva reaguje násilím – viz kadaňský masakr či jihlavské události.                

Největším omylem je dosud trvající historický mýtus o černobílém dělení republiky, jako by konflikt byl bojem německé společnosti – charakterem fašistické a později nacistické – s československou – čti českou – pevnou a nerozbornou hrází, jedinou, která ve střední Evropě hájí demokracii.  

Na začátku třicátých let byla ale situace na domácí politické scéně mnohem složitější a atmosféra houstla i v dosud demokratickém Československu. Ale není divu, když za událostmi, které ovzduší zahušťují, nacházíme staré známé firmy. Radola Gajda ušel za předešlých pět let velký kus cesty vpravo. Po propuštění z armády a očištění z viny na přípravě převratu byl v parlamentních volbách 1929 zvolen do Národního shromáždění za Ligu proti vázaným kandidátním listinám, tvořenou mimo jeho Národní obce fašistické i Stříbrného Národní ligou, a navíc vstoupil jako poradce do klubu Hlinkovy Slovenské ľudové strany. V dalších letech se Stříbrného Národní liga stále víc radikalizuje s akcentem k fašismu, ale významem zůstává na okraji politické scény. Politického dna dosáhl Jiří Stříbrný ve volbách 1938, kdy jeho Národní liga – strana radikální, národní a demokratická, nasadí v kampani heslo: „Kdo jsi proti křivým nosům, vol kandidátku osm!“ Chucpe! Gajda vede na začátku třetí dekády politicky pestrý život, když je volebním soudem v prosinci 1931 z parlamentu vyloučen, aby do něj byl v příštích volbách 1935 znovu zvolen, tentokrát za rodnou Národní obec fašistickou. Ve funkci pak vydrží až konce sněmovny v roce 1939, ale ještě předtím v prosinci 1938 ohlašuje přestup mezi ostřejší hochy nově vytvořené Strany národní jednoty.

Důkazy, že ani Československo, dřívější miláček Dohody, není imunní vůči hnědnutí společnosti, přicházejí však daleko dřív. Není to jen šokující výrok Edvarda Beneše: „Radši Hitler nežli Habsburk,“ jehož naplnění se Beneš zanedlouho dočká. Efektní je i Gajdovo angažmá – jako dřívějšího legionářského generála – na židenickém puči, který byl jasným signálem, že věci dlouho nezůstanou, jak jsou ani v české kotlině.

Byla ještě noc z 21. na neděli 22. ledna 1933 a vyjma dozorčí služby nebyl přítomen nikdo z vyšších důstojníků Svatoplukových kasáren v Brně-Židenicích. Překvapení a šok byly hlavní pocity vojáků, které jim noční střelba u brány a posléze na nádvoří způsobila. Vzápětí podle povelů poddůstojníků a služby překotně zaujímali již dříve určená postavení a ve chvíli, kdy drnčely telefony v bytech velitelů pluku, bylo jasné, že nejde o cvičení. Motocyklové spojky mířící do míst určení se míjely s policejními oddíly na nákladních vozech, které se tiše bez sirén přesunovaly opačným směrem, co nejrychleji ke kasárnám. Pozdější vyšetřování ukáže, že na ně nečekaně zaútočilo sedmdesát příslušníků Gajdovy Národní obce fašistické s cílem provést fašistický převrat. Pozoruhodné bylo, že se události děly osudovou shodou ve stejný den, kdy byla v Německu Adolfu Hitlerovi nabídnuta funkce kancléře. Útok byl ale již po dvou hodinách oddíly četnictva odražen a puč českých fašistů byl fuč.

Následně byly německé nacionální a nacionálně socialistické strany rozpuštěny pro protistátní činnost a byl přijat zmocňovací zákon pro vládu a prezidenta, který přinesl nový způsob vlády, ale i termín – autoritativní demokracie (sic!). Je velmi důležité vzít tento „Ústavní zákon č. 330/1938 Sb., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací“ na vědomí. Zákonem byla vláda zmocněna měnit či doplňovat zákony vládními nařízeními a prezident mohl dokonce měnit text ústavní listiny dekrety. Původně mělo zmocnění platit jen do 15. listopadu, ale Národní shromáždění jeho platnost prodloužilo do 30. června 1934 a v příštích letech tak činilo opakovaně, případně měnilo některá ustanovení až do června 1937!

Velmi dramatické byly další životní osudy hlavního vůdce puče Ladislava Kobsinka. Ten poté, když bylo jasné, že puč ztroskotal, uprchl přes Vídeň do Jugoslávie a Rumunska, odkud byl ale tamními úřady vydán zpět do ČSR. Státním soudem byl v roce 1933 odsouzen na 6 let, ale po dovolání veřejného žalobce mu Nejvyšší soud v roce 1934 trest zvýšil na 12 let. Po propuštění v roce 1939 vstoupil do Vlajky, byl velitelem jejích Svatoplukových gard a v roce 1944 získal německé občanství. Po válce byl proto odsouzen na 12 let za kolaboraci a po propuštění v roce 1957 byl odsunut do Spolkové republiky Německo, kde na konci 80. let zemřel.

 Jedním z pučistických vůdců byl i Duchoslav Geisl-Gajda, bratranec Radoly Gajdy. Samozřejmě zatýkání nemohlo minout ani otce zakladatele Radolu Gajdu, který, jak již víme, měl účast a pořádání převratů jako hobby. Své jistě sehrál i zájem vlády na odsouzení Gajdy, ale ten byl soudem osvobozen, neboť mu nebyla dokázána účast na řízení puče. Tak to znova! Na podnět Kanceláře prezidenta republiky se vrchní státní zastupitelství odvolalo a žádalo o přezkoumání rozsudku Nejvyšší soud. Podařilo se, a přestože nejsou nové důkazy, je Gajda odsouzen k šesti měsícům vězení. Pro stát je to ale Pyrrhovo vítězství, neboť Národní obec fašistická má sice škraloup, zato Gajda aureolu mučedníka. Marně volá prezident prostřednictvím své kanceláře a příznivců i po zatčení a odsouzení Stříbrného. Masarykova zaujatá aktivita vyvolá dokonce pokles jeho popularity mezi zemědělci na Moravě, kde fašistické hnutí již našlo významnou podporu.

Ještě jeden fakt tohoto fašistického pokusu o puč, který si vyžádal několik těžce raněných, vzbudil rozruch. Puč byl totiž poražen hned v zárodku díky bdělé hlídce, složené shodou náhod z německých rezervistů (!), jimž jejich feldvébl velel německy povely ze starého Rakouska! Když nakonec dva nejzasloužilejší obránci dostávali od prezidenta hodinky s věnováním, tisk nemohl opomenout unikátnost faktu, že s nimi prezident mluvil německy, protože oni neuměli česky ani slovo! 

Kdyby to byl jediný problém republiky v pubertě! Stát se v dozvucích světové krize v roce 1932 dostal do katastrofální finanční situace. Není na výplaty veřejných zaměstnanců, zatímco na situaci profitující banky vydírají vládu a upevňují svůj vliv nad státem. A vláda? Kterou myslíte z celkem dvanácti či kolika od vzniku státu? Ta i ta je vždy po celou dobu svého obvykle jepičího života ochromena bojem koaličních stran, o opozici nemluvě. Ani po čtrnácti letech se nepodařilo vyřešit národnostní problémy v duchu federativního uspořádání švýcarského vzoru, jak jsme slavnostně slíbili ve Versailleské smlouvě i těch následných. Prosadila se centralistická koncepce Beneše, okouzleného francouzským vzorem, koncepce vedoucí k diskriminaci německé, maďarské a polské menšiny a hledající spásu v čechoslovakismu. Na Rusíny se hledí jako na českou kolonii v Evropě. Pozice republiky se stále zhoršuje kvůli rostoucímu vlivu nacistického Německa i Maďarů a Poláků, u kterých máme vroubky. Rok 1932 je proto ve znamení Masarykovy politické ofenzivy. Jeho vize jsou stále konzistencí politiky, jakou prosazoval za Velké války a po jejím skončení ve svých dílech i v praktickém výkonu. Právě proto se ale stále víc rozcházejí s aktuální politickou realitou. Když v dubnu 1932 vyjde v anglickém The Spectator Masarykův rozhovor se Sirem Evelynem Wrenchem na téma evropské politiky a Thardieuova tzv. dunajského plánu, mohli se čtenáři dočíst toto: „Pravím otevřeně, že se obáváme německé soutěže, a obávali bychom se, že Německo ovládne tento rámec, kdyby vstoupilo do něho hned na počátku… Naše zahraniční politika je založena na přesvědčení, že Francie a Německo by se měly dohodnout... Čeho je nám třeba, je federální systém Evropy... Světová součinnost je velmi drahá mému srdci.“

Na Silvestra roku 1932 se ulicemi českých měst i politických kuloárů trousí vtip, který říká, že Československo, dosavadní ostrov Demokracie, se začíná měnit na mys Beznaděje. Nikdo z Čechů se tomu nesměje…

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku