V hysterii kolem koronaviru se ztratily nejen minulé skandály premiéra, prezidenta, kancléře a čert ví koho ještě, ale i události příští. Někteří z politických komentátorů vyslovili v minulých týdnech opakovaně názor, že současná vládní garnitura se několikrát pokusila pod zástěrkou nouzového stavu o zásadní posílení své moci. Ve svých ohlédnutích se tak vyjádřilo i Zpětné zrcátko a ono to „zvonkajšku opravdu tak vyzerá“.
Připomeňme si jen počáteční frontální útok premiéra na obsazení všech funkcí a pozic i jeho enormní zájem na vykreslení situace země v kategoriích „černý mor“ a „totální válka“. Ihned poté následoval nezdařený Metnerův pokus o puč prostřednictvím zákona o vládnutí pomocí dekretů. Tento trik vnímavější veřejnost, média nepostižená virem politické slepoty a překvapivě i „pouhý“ Městský soud odmítli a maďarskému scénáři nedali šanci.
Na lehkou váhu by ale neměl být brán druhý, úspěšný Vojtěchův pokus, i když se ministr zdravotnictví zdá být beránkem nevhodným pro mocenské využití pravomocí, díky kterým může kdykoliv zakázat shromažďování lidí a svobodu podnikání. Ale kdo by chtěl věřit, že v Agrofertistánu má někdo něco na furt? Naopak klidnými nás mohou nechat pokusy ministra vlastního vnitra Hamáčka o poslední zviditelnění. Doba červených mikin ale minula a socani budou mít navíc s příchodem Krále lhářů a rozesíračů Haška dost starostí sami se sebou.
Mění se jen kulisy
Zpětné zrcátko často používá ve svých textech, esejích a knihách frázi: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy., s níž někteří z renomovaných historiků nemusí souhlasit, ale my sami denně tuto frázi potvrzujeme svými plány a kroky do budoucnosti, která má přitom ve svých kořenech minulost a chyby našich předků. Všechno to přitom začíná u současnosti. Vše začíná dnes, protože i zítřejší budoucnost bude pozítří včerejší minulostí. Historie totiž nikdy nezačíná ani nekončí.
Je snadné soudit – jak to mohli dopustit – v případě zločinů nad kterými se tají dech hrůzou i dnes! Copak to nevěděli, neviděli, nechápali? Ne – nevěděli, neviděli, nechápali! Je to, jako když děti volají na Kašpárka: „Pozor, Kašpárku! Je za tebou!“ Ale Kašpárek je neslyší nebo se jen hloupě otáčí na opačnou stranu a ptá se publika: „Pozor?! Jako pes Pozor?! Nikoho nevidím!“ a je si ve své naivitě jist, že jemu se stát nic nemůže, že vše se obrátí v žert. Oni tenkrát nevěděli, neviděli, nechápali, tak jako my dnes nevnímáme, nevidíme a nechápeme! Stejně jako Kašpárek jen zvoníme rolničkami a poskakujeme vstříc vlastní záhubě.
Minulý týden Zpětné zrcátko znovu zhlédlo na programu ČT 2 znepokojivý televizní film „Jen o soukromých záležitostech“. Příběh odporného psychického i fyzického násilí a manipulace padesátých let, jehož pachatelé mohli kdykoliv skončit na druhé straně stolu vyšetřovací kobky. Skvělý napsaný slovník odporných kreatur – primitivů a psychopatů, libujících si v násilí i vysoce inteligentních zrůd, machiavelisticky kombinujících násilí páchané jinými na jejich rozkaz s chápavým vnímáním utrpení obětí, které lze ukončit stejně jednoduše jako v příběhu Fausta – jediným podpisem.
Proč tento film připomínám? Protože se nic nezměnilo, jen kostýmy a kulisy. Nic se nezměnilo, jen něco zatím nejde! Připomněl to nedávno v rozhovoru pro Parlamentní listy i Josef Skála – tvrdé jádro českých komoušů – který by mohl hrát ve zmíněném příběhu velkou roli a jistě by se jí s potěšením zhostil. Ani svůj slovník by nemusel měnit. Jak šálivý je fakt, že KSČM – tradiční obhájce zájmů cizích mocností a partaj kolaborantů už není na první pohled tak homogenní jako bývala, když ještě strana byla Stranou!
(Ne)jsou stejní
Ta současná nabízí pestré spektrum tváří od stalinistů typu Skály a Semelové, adorující největší masové vrahy historie, mezi nimiž za Mao Ce-tungem, Stalinem a Leninem - zbyla na Hitlera bramborová medaile. Jsou v ní zastoupeni i vyžírkové a placení udavači typu Filipa až po komunisty s „lidskou tváří“, vz. Dolejš 2020. Komunisté, že nejsou stejní! Něco na tom bude, přikyvuje Zpětné zrcátko. Již jeho dědeček tvrdíval, že komunisté nejsou všichni stejní. Že jsou mezi nimi dobří a špatní a dodával: „Těm dobrejm bych utrh´nohu a ty špatný tou nohou umlátil!“
Zpětné zrcátko rozumí tomu, že nesmysly, které Josef Skála pronáší, si v skrytu duše nemyslí. Jsou určeny dovnitř sekty, těm, kteří se dodnes nestydí za vyvražďování vlastních národů na povel okupanta a v rozsahu, před kterým architekti holocaustu blednou závistí. Jen během občanské války v Sovětském svazu zahynulo 10 milionů lidí, dalších 8 milionů lidí zemřelo v Rusku a na Ukrajině během uměle vyvolaného hladomoru. Jen komunisté dokázali, že je možné vrátit a poměrně dlouho udržet ve 20. století v Evropě kanibalismus. Vše s jediným cílem, ovládnout podrobené země a národy.
Pokud se domníváte, rudý teror už nehrozí, nenechte se mýlit. Když říkali, že se jezdí do Moskvy učit, jak slušným lidem zakroutit krkem, smáli se jim a ukazovali si na ně prstem. O dvacet let později to provedli doslova a s nevídanou brutalitou komukoliv na koho ukázali prstem oni. Všechny ostatní smích přešel.
Nová vteřina dějin
Také v roce 1946 se dostali k moci legálně – volbou. Když zatýkali národní socialisty a agrárníky, říkali si lidé: „Proč bych se jich zastával, nejsem národní socialista ani agrárník!“ Když zatýkali Sokoly, říkali si lidé: „Proč bych se jich zastával, nejsem Sokol!“ Když přišli na řadu členové odboje, říkali si lidé: „Proč bych se jich zastával, nebyl jsem člen odboje!“ A život šel dál…den za dnem: Proč bych se jich zastával, nejsem duchovní…nejsem kulak…nejsem nepřítel lidu…“, říkali si lidé. A když přišli zatknout je, neměl se jich už kdo zastat!
Soudruh Skála předjímá, že „…jen co sundáme roušky, polezou nám oči z důlků.“ (cit.) „Hroutí se obludárium, v něž zdegeneroval kapitalismus, urvaný ze všech řetězů. Tam, kde byl ještě před pár týdny, se už nemá kudy vrátit.“, blouzní Skála. Startuje prý nová vteřina dějin a alternativou k dnešku je prý demokratická cesta (sic!), říká komouš a myslím komunismus. „To ovšem předpokládá i řadu dalších změn, znějících ještě včera jako svatokrádež!“, hrozí srpákem a kladivem. To je dost jasná výhružka! Soudruh Skála si jen nevšiml, že svět je poskládán už trochu jinak, a že už neplatí „svoboda“, kterou na tancích opakovaně do Prahy, do Budapešti a kamkoliv jinam tak rád na zavolání vozíval maršál Koněv.
Komunisté mají rádi přívlastky, proto demokracie byla u nich lidová demokracie a socialismus byl s lidskou tváří – něco jako lidový nacismus a nacismus s lidskou tváří. Stará anekdota se ptá: „Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií?“ A odpovídá si: „Jako mezi kazajkou svěrací kazajkou!“
Mimochodem, režisérem onoho skvělého filmu je Jiří Svoboda, komunista – jen nevím, zda ještě. Ať tak či onak, svým dílem a nejen tímto – ze sebe smysl velkou část své hanby. Že by přece jen všichni bývalí komunisté nebyli stejní? Ale nestahujme kalhoty, brod na druhý břeh je ještě pro nás všechny – jak se ukazuje – hodně daleko.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl Ve zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
