Připomeňme si život a odkaz Jana Masaryka, velké osobnosti české politické a veřejné scény, od jehož narození 14. září 1886 uplynulo 135 let. Jde o nekončící příběh plný zvratů, který vždy završují domněnky, zda Masarykova smrt byla sebevraždou či vraždou. Na obě části otázky lze odpovědět kladně.
Ať již způsobila Janovu smrt cizí ruka, či vlastní vůle, rozhodující byl jeho hluboký omyl v podpoře prezidenta Edvarda Beneše a jeho politiky appeasementu vůči KSČ. Zemřel proto, že v očích komunistických zločinců splnil úlohu mouřenína? Toho, který „vykonal a může jít“ – nejprve svým souhlasem s odmítnutím Marshallova plánu a později v únoru 1948 nepodáním demise spolu s ostatními demokratickými ministry.
Je skryta za těmito rozhodnutími politická naivita, že jako nositel jména zakladatele státu je nedotknutelný? Že rozhodující silou politického vývoje bude na smrt nemocný Beneš, zavázaný komunistům nepsanými směnkami za podporu v letech 1935, 1943 a 1946? Že po jeho budoucím odchodu, ať již pouze z funkce či ze života, přejde logicky historická úloha na syna T. G. M.? Měli snad domácí komunističtí zločinci i zkušení vrazi tajných komand jejich sovětských poradců podobné myšlenky násobené obavou Masarykovy emigrace a vytvoření silné zahraniční opozice s mezinárodní podporou?
Otázky, na něž se jednoznačných odpovědí nikdy nedočkáme. Možná, že místo konspiračních teorií lze hledat příčinu kroků Jana Masaryka jen v jeho kontroverzní a labilní psychice, v neschopnosti být spolehlivým partnerem za každé situace nejen druhým, ale i sám sobě a svým předešlým činům. Stejně nejednoznačný a plný zvratů byl i Janův život.
Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 v Praze-Vinohradech. Na dobrý prospěch v obecné škole nenavázal studijními výsledky na gymnáziu a nepomohl ani přechod na jinou školu. V roce 1906 se Jan dokonce nedostavil k maturitě. Později byl „odejit“ do USA, kde se o něj staraly matčiny sestry a otcův přítel, vášnivý podporovatel idey samostatného Československa, podnikatel Charles Crane. Přesto byl Jan v roce 1913 po neúspěchu této mise vrácen zpět do Čech. Velkou válku ukončil v hodnosti poručíka se stříbrnou medailí Za statečnost II. třídy. Po vzniku Československa je trochu protekčně „ceremoniářem a otcovým prostředníkem“, aby 1. března 1919 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí.
Vše, co mu chybí v důslednosti, nahrazuje kouzlem osobnosti, talentem na jazyky a skvělými řečnickými schopnostmi. Díky tomu i bez patřičného vzdělání stoupá v diplomatickém žebříčku od funkce chargé d’affaires ve Washingtonu (1920) přes místo tajemníka ministra zahraničí Beneše (až 1925) a od roku 1921 i legačního rady vyslanectví v Londýně až na pozici velvyslance v Londýně. Neměl přitom snadný úkol, neboť Britové považovali ČSR za umělý a nestabilní stát.
Masarykovo kouzlo, pověst schopného řečníka a zábavného společníka mu byly ovšem málo platné, měl-li získat přístup do vysokých konzervativních kruhů. Ještě 25. září 1938 předal Jan Masaryk Chamberlainovi nótu dle instrukcí Edvarda Beneše, který se jí pokoušel bezúspěšně zvrátit britskou politiku appeasementu. Po mnichovské dohodě Masaryk na funkci vyslance rezignoval žádostí o povolení odchodu do výslužby a 30. prosince 1938 odplul do USA. Po okupaci ČSR 15. března 1939 se vrací do Londýna, aby se roku 1940 stal ministrem zahraničí exilové vlády.
Působení v této funkci i jeho promluvy do vlasti na vlnách BBC jsou jeho kariérním i lidským vrcholem, včetně triumfálního návratu domů. Právě tehdy se Masarykova životní dráha zlomí a metaforicky začíná jeho pád z okna bytu v Černínském paláci. Děje se tak ve chvíli smíření s orientací Československa na Sovětský svaz. Již 21. března 1945 vyjádřil v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gottwaldem svou loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku SSSR. Tak jako Beneš i on bláhově doufal v roli ČSR jako „mostu mezi Východem a Západem“.
Zklamán zákazem účasti ČSR na Marshallově plánu sice po návratu z Moskvy v červenci 1947 prohlásí v soukromí: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek,“ očekávané důsledky však z toho nevyvodí. Snahou o loajalitu k Benešovi i Gottwaldovi se navíc dostává do kleští a nic na tom nezmění dokonce ani komunistický pokus o atentát na něj a další dva ministry v září 1947.
Velkou roli ve snaze o získání samostatnosti Československa hrál díky přátelství s T. G. M., jak bylo zmíněno, americký průmyslník a diplomat Charles Richard Crane. V létě 1918 pomáhají T. G. M. v jeho jednáních v USA osobnosti, jež zná z návštěv v rodině manželky Charlotty. Zásadní vliv na věc má ale Masarykovo staré přátelství s Cranem. To on v roce 1900 pozval T. G. M. na přednáškové turné, to on jej v červnu 1918 přivedl do Oválné pracovny Bílého domu. Masarykovy přednášky jej nadchly tak, že financuje příštích dvacet let Alfonsi Muchovi práci na Slovanské epopeji.
Ten se mu odvděčil tím, že tvář Craneovy dcery Josephine vzal za předlohu pro slovanskou kněžnu Slavii na první československé stokorunové bankovce. A nebyla to jediná splátka na oplátku. Když jako první americký velvyslanec přijíždí do ČSR Richard Crane, nejde o shodu jmen, ale o syna našeho dobrodince, na nějž prezident Masaryk nezapomíná ani později, když jej vyznamená Řádem bílého lva. Inu, malé dárky dělají velké přátele! Dojemný příběh americko-českého přátelství ale začal mnohem dřív! Připomeňme, že již na počátku století pracoval v Craneových slévárnách pozdější ministr zahraničí ČSR, Masarykův syn Jan. Dělo se tak ve chvíli, kdy bylo třeba Jana trochu uklidnit a hlavně uklidit. Že by Jan byl z pobytu v USA a práce ve slévárnách štěstím bez sebe, to ne! Jeho náprava se nedaří a povahově labilní Jan končí na čas v psychiatrickém ústavu.
Úspěchy zato slaví na jiném poli, na němž se mu bude dařit celý zbytek života. Chytrý, okouzlující mladík je ozdobou soirée rodiny Craneových a nejvíc je jím okouzlena Craneova dcera Frances. Netrvá dlouho a je ruka v rukávě. Ale ani to netrvá dlouho! Přesto jejich rozvod po šesti letech vztahy obou rodin nepoškodí a mladší Craneův syn John se stane osobním tajemníkem prezidenta Masaryka! Mimochodem, posledním článkem řetězu je jeho syn Thomas, který v roce 2017 převzal za otce české státní vyznamenání. No, vida!
Poslední dny Jana Masaryka nenapovídají nic o jeho nervovém zhroucení a myšlenkách na sebevraždu. Poté, co odmítl rezignovat s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády, dál plní pracovní i reprezentační úkoly vyplývající z jeho funkce. Na výročí narozenin svého otce dne 7. března se zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí, aby pak odjel na otcův hrob do Lán. Příští den 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí.
Nad ránem 10. března 1948 byl Jan Masaryk nalezen mrtev, polonahý, pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci. Zemřel muž, který nenaplnil zcela přání a naděje svého otce, ani naděje, které vzbuzoval v národě, jehož miláčkem se stal. Tím méně naděje Marcie Davenportové, americké spisovatelky a hudební kritičky, velké lásky Janových posledních let života, jíž slíbil, pokud odejde do exilu, že se s ní ožení.
Jeho smrt přes tajemství, jimiž je zahalena, odkrývá trvalou pravdu. Se zlem nelze spolupracovat, ani se snažit ho obelstít. Se zlem je možné a jediné správné pouze a jen bojovat.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
