Nedávno jsem vyslechla v tramvaji debatu dvou mladíků o tom, kterak se doma potýkají s pečením chleba. Mluvili zkušeně a s nadšením, zjevně pekli chleba často a rádi. Nebyl to ojedinělý exces a nejde jen o chleba. Touha vyrábět si základní potraviny stále sílí. Co nás vede k tomu, abychom investovali čas do něčeho, co si můžeme vcelku pohodlně koupit v obchodě?
Ano, jsme národ zavařovačů okurek a výrobců džemů, ale tahle tradice u nás přežívá z dob minulých, kdy okurky nebyly k sehnání a v obchodech bylo na výběr mezi džemem hnusným a hnusnějším. Každopádně kutilské geny jsou v nás zasety poměrně hluboko a současný trend „vyrob si doma všechno, co dokážeš“ jim dává novou příležitost, aby vyhřezly na povrch. Rozdíl mezi tím, proč jsme se tzv. samozásobitelství věnovali dřív a proč mu propadáme dnes, tu tedy je: dřív nás k tomu vedl nedostatek, dnes je to naopak nadbytek.
Mantra dneška: čerstvost
Dostali jsme se do fáze, kdy si kdykoli můžeme koupit cokoli. Alespoň v naší části světa. Před pár desítkami let jsme syslili zásoby, abychom pak v kuchyni nemuseli trávit tolik času a také abychom ušetřili čas běháním po obchodech a hrou, jestli seženeme to, či ono. Půjdeme-li ještě hloub do minulosti, tak se dostáváme k bazální potřebě uchovat pro budoucí týdny a měsíce potraviny, které jsou aktuálně k dispozici. Dnes se naopak – právě díky oné permanentní dostupnosti čehokoli – stala mantrou čerstvost. A tak vyrábíme kromě džemů a kyselých okurek i čerstvý chléb, sýr, máslo, těstoviny… Ale i paštiky, sirupy a také krémy, mýdla nebo směs na mytí nádobí v myčce…
Motivace jsou nejrůznější. Pro někoho je to prostě výzva, chce zkusit, jestli to zvládne. Rukodělná práce se stává relaxací pro ty, kteří věnují spoustu času vytvářením virtuálních hodnot – když většinu života prosedíte u počítače, přijde vám hnětení chleba jako dokonale smysluplná činnost s konkrétním výsledkem. Pak je tu skupina těch, kteří se spíš než na filozofický rozměr problému zaměřují na ten praktický, tedy výživový: chtějí vědět, co jedí, prahnou po základní chuti, po tom, mít pod kontrolou, co do sebe a své rodiny nacpu. A pak jsou ti, kteří aplikují filozofii v praxi – chtějí žít nezávisle na spotřebním světě a určovat si vlastní rytmus života.
Z dnešního receptu plyne, že domácí výroba základních potravin se neobejde především bez časové investice, ale i bez jistých zkušeností a bez snahy osvojit si nové vědomosti a postupy. Je to zkrátka kreativní a v jistých ohledech i vědecká činnost, jež si žádá experimentování a řadu neúspěšných pokusů, než se dostaví kvalitní a uspokojivý výsledek. Čas ukáže, jestli jde jen o rozmařilost přesycené doby, nebo zda se z módní vlny stane skutečná potřeba a běžná zvyklost. Evidentně záleží na životním stylu. A ten se proměňuje. I v dnešní době u nás najdeme rodiny, které si takřka všechno pěstují a vyrábějí samy. Jsou to sice výjimky, ale jsou.
