A to s havrany, kteří jsou organizovaní lépe než Hitchcockovi ptáci. Po stovkách usedají na již téměř holé stromy ve vesnicích na jih od Brna, s děsivým svistotem hromadně vzlétají a vrhají se na nebohé ořechy, popadané nejen na naší zahradě a ve vinohradu. Je jim úplně jedno, že jsou to mé ořechy, z mého stromu. Oba psi na ně štěkají, ale přesila je velká. Nechávám košík s vlašáky jeho osudu a prchám domů pořádně zatopit v krbu. Každým okamžikem má uhodit krutá, snad dokonce tisíciletá zima!
S pocitem vděčnosti myslím s očima utopenýma v nenažraných plamenech ohně na meteorology, kteří jako jediní dokázali dešifrovat blížící se katastrofu s předstihem. Končí říjen a letos poprvé si uvědomuji, že to, co znám od dětství – tedy déšť, mlhy, ranní mráz, bláto v polích, usínající vinohrady a opadávající stromy – jsem doposud mylně považovala za běžný koloběh přírody.
Jen hlupák by mohl podzimní přílet hejn havranů z Pobaltí, Polska a Ruska považovat za něco normálního. Přiletěli totiž dřív o víc než týden! Jen ignorant počítá s tím, že v zimě bude mrznout, padat sníh, všude bude led a zvířata, která nestihnou včas najít úkryt, pomrznou. Nyní z úst nejpovolanějších zjišťuji, že to se děje jen výjimečně a značí to přírodní katastrofu.
Přiznávám, jsem vinna – máme evidentně málo dřeva. Zásobili jsme se totiž, jako každý rok, tedy máme otop přibližně do konce března, což by se nám mohlo stát osudným. S vlasy ještě rozvířenými havraními křídly volám na všechny strany a organizuji svoz dalších metráků dřeva. Snad to stihneme, než nás pohltí mrazivá katastrofa.
