Milan Tesař píše další dopis z vršovického Edenu. Tentokrát však nikoliv o své milované Slavii, ale o tažení skotské Tartanové armády na Prahu.
Milý Luďku,
předevčírem v pět odpoledne mi volala vyděšená manželka, která šla se synem nevímco dělat na Staroměstské náměstí. Vždyť tam nikde neprodávají lego. Asi mu ukázat orloj se smrtkou.
Zoufale křičela, že Česko napadli Skotové a že jí obklíčili u obchodu s potravinami. Ujistil jsem jí, že nechtějí jí, ale pivo a poprosil, ať se podívá, jestli je pravda, když se říká, že Skotové pod sukní nic nenosí. Urazila se, že by se k žádnému z nich nepřiblížila na tři metry, že páchnou alkoholem, a když jsem jí řekl, že jsem dal devět set korun za to, abych mohl společně s nimi jít večer na fotbal, hlesla, že až mě ti rabijáti zmlátí prázdnýma lahvemi od piva, ať v nemocnici řeknu, že jsem u pojišťovny 207.
Je pravdou, že první oběť si zápas vyžádal už hodinu před výkopem v hostinci U žluté pumpy, kde si jeden ze Skotů špatně načasoval náladu a vytvrdl jak bukové prkno opřené o zeď výčepu. (Svijanská „14“ umí být pěkně zákeřná.) Mí kamarádi ho odnesli přes náměstí do hotelu, kde bydlel, načež se jim prkno odměnilo tím, že mu z kapsy vypadla vstupenka na zápas. Když vznesli dotaz, jestli si jí mohou vzít, zamrmlal ten chlápek něco jako: „Abžrualistrbkdourkso“. Znělo to vděčně, takže asi jo.
Zápas samotný už tak zábavný nebyl – Skotové bránili, jako by měli v brance schovaného něco obzvlášť cenného, a náš současný reprezentační tým v současné době nemá klíčníka anebo střelce, který by obránce svatyně buďto ukecal, nebo rozstřílel. Na štěstí to tam hlavou po jednom z rohových kopů trknul hráč Hubník, což je jinak výborná podkrkonošská specialita s houbama.
Skotové nebyli smutní – svůj modrobílý kříž nesli na zádech zpátky do centra, kde chtěli pokračovali v programu, který jim fotbal na chvíli překazil. Jeden Skot byl jiný než ostatní. Neměl vyholenou hlavou (naopak, vypadal jako George Best, což byl ovšem Ir, takže bych mu asi nezalichotil), a fotil si malý vršovický stadionek s klokanem ve velkém znaku nad vchodem. Řekl jsem mu, že je to stadion Bohemians a to zvíře s kapsou tam mají od roku 1927, kdy absolvovali slavný trip k protinožcům. A teď, že to je moc špatné, protože politici jsou kurvy a chtějí jim na tom stadionu postavil byty za sto tisíc za metr čtvereční. A ten Skot šel, položil svou velkou tlapu na vstupní bránu, obrátil na mě a řekl: „Skot z Aberdeenu má takovou moc, že když se dotkne hřiště, zavře oči a vysloví přání, klub, jemuž patří, na něm do tří let vyhraje soutěž.“
A zavřel oči.
Pak se mě zeptal, jak daleko je to na Staroměstské náměstí a já mu řekl, ať si radši vezmou taxíka, jelikož je to asi deset kilometrů, ale on se zasmál a ráznými kroky se vydal na cestu. (To na Skotech obdivuju: umějí pro pivo obětovat mnohem víc než my, Češi.)
Hleděl jsem za ním a připadal si jako nechutný voyer. Proč? Protože jsem se díval, jak mizí ve tmě a přemýšlel, jestli je pod tou sukní naostro.
