Je zvláštní, že když pozorujete skvělé výkony, tak v případě, že vítězí čeští sportovci-muži, sice podléháme euforii, ale vše je bráno jako záležitost boje a prestiže. Pokud se na vrchol dostanou ve sportu ženy, je s tím ale navíc spojený i osobní příběh a dojetí. Více to bere za srdce. Vzpomněl jsem si na to v pátek a v sobotu večer, když jsem se díval na skvělé české basketbalistky, které postoupily v Karlových Varech do finále mistrovství světa.
Pamatuji si totiž, jak se po celá desetiletí vracela (a někdy ještě pořád vrací) do vzpomínek fantastická vítězství gymnastky Věry Čáslavské na olympiádách v letech 1964 a 1968. A jak s ní pak mnozí prožívali její bouřlivé peripetie života. Jak v mém bývalém zaměstnání ženské osazenstvo odmítalo několik desítek minut pracovat a sedělo u televize, když si na olympiádě v Turíně běžela pro vítězství lyžařka Kateřina Neumannová. A jak dnes nechápou, cože to ta „zlatá Káča“ napáchala za hlouposti při pořádání mistrovství světa v Liberci. Viděl jsem také na vlastní oči při hrách v Pekingu zlaté tažení střelkyně Kateřiny Emmons. Dostřílela, doběhla k zábradlí, za kterým byli diváci, a dlouze líbala svého amerického manžela. Čínská média vyhodnotila tuto „zlatou pusu“ jako jeden z deseti nejsilnějších okamžiků celé olympiády. Pak přišla rychlobruslařka Martina Sáblíková a lidé se dívají i na sport, který je pro nás téměř nepochopitelný a při delších tratích nudný. No jo, ale když jede české děvče vyrostlé na zamrzlém rybníce…
A teď basketbalistky! Feministky prominou, ale nejsou to stejné pocity, jako když se díváte na muže. U těch jaksi automaticky vítězství očekáváte. U žen, když vidíte, že jsou skvělé, dokážete kde co prominout, více s nimi soucítíte.
Dává to alespoň na chvilku zapomenout na trápící se (či někdy dokonce trapné) fotbalisty. Nebo že by nás v očekávaném kvalifikačním zápase se Skotskem za pár dní konečně překvapili něčím jiným než bezradným pobíháním po trávníku?
Zaujal vás článek? Podpořte nás v Křišťálové Lupě 2010. Děkujeme.
