Když jezdíte českým pohraničím, nelze si nepoložit otázku: nebylo by lepší, kdyby tu Němci po válce zůstali? Jak by asi Česká republika dnes vypadala? Bylo by to vůbec Česko? Mělo by stejné hranice? Nebylo by to Českoněmecko? A dostali by se komunisté v roce 1948 k moci, když Němci by je určitě nevolili?
To vše jsou jen spekulace, byť je docela zajímavé nad variantami vývoje uvažovat. Ale tohle nemá být politický článek. Je to jen pozadí, na kterém se odvíjí konkrétní příběh jednoho kostela v Orlických Horách. Stojí v obci Neratov, kterou najdete na „zadní“ straně hor, která je odkloněna k Polsku. Či spíše Slezku. Po staletí tu žilo původní německé obyvatelstvo, po roce 1945 muselo odejít.
Neratov je místo sice krásné, ale zapadlé. Když sem zavítáte v létě a venku je dvacet pět nad nulou, slunce svítí, zdá se vám to jako idylický kout země. Kdybyste tu měli žít celý rok, idylku vystřídá chlad a lezavo. Nadmořská výška přes 600 metrů, všude okolo lesy a louky, do nejbližšího města kus cesty přes orlickohorský hřeben.
A přesto se Neratov stal centrem, které lidé znali - protože sem často mířili na náboženské poutě. Jejich tradice sahá až do 60. let 17. století. Zdejší léčivý pramen jim údajně vracel zdraví, legendy také říkají, že tu ročně docházelo až ke třem stovkám zázraků. Zájmu poutníků původní malý kostelík nestačil, a tak byla na počátku 18. století zahájena stavba nového barokního chrámu.
Mohutná stavba je skoro 50 metrů dlouhá, má dvacet metrů na šířku i na výšku. V téhle končině to ve své době muselo působit jako zjevení. Možným architektem byl i G. B. Alliprandi. Kostel je unikátní i tím, že není orientován tradičním směrem, kdy oltář míří k východní straně, ale stojí v přímce sever-jih. Vždy o vánocích tak dopadají sluneční paprsky v poledne přímo na oltář.
Poválečný příběh tohoto chrámu se příliš neliší od příběhů jiných kostelů v pohraničí. V posledních dnech války započal jeho zkázu požár. Kdyby tu žili Němci, asi by ho velmi brzy opravili. Jenže Němci byli pryč a po roce 1948 komunisté opravám náboženských budov nepřáli. Stavba chátrala, dvakrát měla být zdemolována, památkáři se snažili ji zachránit. Nakonec na demolici nebyly peníze.
Příběh chrámu po roce 1989 patří k těm šťastnějším. Torzo stavby bylo vyčištěno, začalo se s opravou. Nedošlo ale už k návratu do původní podoby. Chrám byl nápaditě přestavěn, vnitřek je pojat v modernějším, strohém stylu. Unikátní je střecha, která je prosklená. Zatímco přední část chrámu si zachovala původní tvář, zbytek je nový.
Když tímhle místem procházíte, je to výjimečný zážitek. Minulost se tu bizarním způsobem propletla se současností. Stejně jako historie německého osídlení českého pohraniči byla po válce přetnuta, je i kostel „přeseknut“, má dvě odlišné tváře. Je vlastně přesným symbolem vystihujícím dějinné události i daný prostor. A pořád je to výtečná stavba.
