Vypadá to na to, že nás všemohoucí Bůh hodlá zničit. Patrně plodíme čím dál tím více hříchů, které on nehodlá tolerovat. Jsme si sice „pány tvorstva“, ale přesto se vším všudy závisíme na přírodě. Její rozmary nedokážeme spoutat.
Felipe Fernández-Armesto, profesor světových dějin životního prostředí na Queen Mary College v Londýně to říká zcela jasně: „Zakládáme pole tam, kde rostla divoká křoviska. Přírodní prérie měníme na pšeničné lány. Poušť přetváříme na zahradu, ale z jiných zahrad vytváříme pouště. Kde najdeme lesy, pokácíme je, a vysázíme nové tam, kde nikdy žádné nebyly. Některé přírodní druhy likvidujeme a jiné vyvíjíme pomocí selekce křížením. Někdy likvidujeme kopcovitý přírodní terén a na vzniklé rovné pustině budujeme nové prostředí, sloužící naším potřebám…Největším paradoxem tohoto lidského příběhu je, že čím více zasahujeme do přírodního prostředí s cílem ho změnit, tím více jsme zranitelnější: smrtelně jsme ohroženi prudkými pohyby země, katastrofálními a nepředvídatelnými následky našich zásahů. Nemáme kam utéci.“
Ano, je to bez pochyb: ve srovnání s ostatními živočichy této planety Země si klademe ctižádostivé cíle. Ovšem tyto „cíle“ se mohou stát právě opakem toho, čeho jsme chtěli původně dosáhnout. V Izraeli sněží na pomeranče. V pouštních oblastech USA dochází k záplavám. Neškodné pstruhové potůčky v jižní Francii se stávají nevypočitatelnými dravými veletoky, strhující sebou celé vesnice. Za polárním kruhem nesněží ani nemrzne. Lední medvědi, kdysi lenošící na obrovských ledových plochách, nyní plavou sem a tam, zoufale hledajíc nějaký kolem plavoucí ledovec. Pohraniční oblasti Čech, Německa a Polska žijící po staletí v relativním klidu a pohodlí, nyní postihují až tři povodně do roka, připomínající biblické záplavy. Kdo si nepostavil, coby Noe, loď na kopci a nenastěhoval tam všechny propriety včetně příbuzenstva a domácího zvířectva, ten už se s tím vším asi vůbec neshledá. Podle tvrzení polského rozhlasu „Informacyjna Agencja Radiowa Polskiego Radia“ v zaplavených oblastech našeho severního souseda prý neexistuje ani jedna rodina, kde by se z příbuzenstva někdo neutopil. Jedná se hlavně o oběti starší generace, kteří nestačili před mohutnými přívaly vody uprchnout. Naši západní sousedé v německém Sasku v oblastech největších povodní zase postrádají takřka všechen domácí skot a drůbež. Utonuli v rozbouřených vodách a silný proud je odnesl po Labi někdy dokonce až do Hamburku.
Jedná se o katastrofy nepopsatelných rozměrů, v řádu stovek miliard euro. Jak to bude trvat dlouho, než výše uvedený trest boží, položí na lopatky náš celý hospodářský systém?
V této souvislosti hovoří někteří britští politologové o tzv. „konci dějin“ (The End of the History) i když se někdy onen výrok omylem překládá jako „konec světa“. Harriet Swainová ve své publikaci „The Big Questions in History“ (Velké otázky dějin) sice uvažuje o tom, že lidstvo by mohl následkem přírodních katastrof zaniknout nikoli fyzicky nýbrž jako nositel kultury a civilizace. Jedinci, kteří by přežili velké přírodní katastrofy nebo dokonce třetí světovou atomovou válku, by nemohli pokračovat v dosavadním kulturním vývoji. Klesli by automaticky na úroveň „Stone Age“ (doby kamenné). Nastal by konec dosavadních lidských dějin. Swainová je však „optimistkou“ a říká: „Nerozum vládne rozumu a ideály revoluce jsou korumpovány mocí. A tak se zdá, že dokud žijeme a dýcháme, o konflikty nebude nouze – bude dost válek, bídy, nenávisti, smrti a krutosti na to, aby dějiny pokračovaly.“
