Sakra, to bylo o chlup, říká si možná Maradona.

Sakra, to bylo o chlup, říká si možná Maradona. Zdroj: Reu

Bezcharakterní křiváci na fotbale

Je fotbal hra nepoctivých a bezcharakterních křiváků? Takto se může leckdo ptát po utkání světového šampionátu mezi Brazílií a Pobřežím slonoviny, v němž se brazilský útočník Fabiano před vstřelením gólu dotkl dvakrát míče rukou. ANO! Tak by měla zaznít jednoznačně odpověď. Jenomže jsou tu i argumenty, které daný problém nevidí tak zcela černobíle.

 

Jak fanoušci a pamětníci vědí, na mistrovství světa 1986 dal Argentinec Maradona gól dokonce přímo rukou — ne že by si pouze pomohl. Vidělo to víc než sto tisíc diváků na stadiónu, další stamilióny u televizorů, ale pouze rozhodčí na hřišti nic nepostřehli a branku uznali. Maradona se k porušení pravidel nepřiznal, a tak se pojem „boží ruka“ navždy ocitl v dějinách světového fotbalu.

 

Jiná „slavná ruka“, byť trochu odlišná, byla ve hře loni v listopadu, kdy se rozhodovalo o postupu na světový šampionát mezi Francií a Irskem. Tady uniklo rozhodčím, že Francouz Henry si přiťukl míč rukou a poté přihrál spoluhráči na vítězný, rozhodující a postupový gól ... Henry se k ruce přiznal až po utkání, ale to už bylo pozdě. Výsledek platil, odvolání ukřivděných Irů včetně žádosti o nový zápas nebylo vyslyšeno ...

 

A nyní máme před očima Fabianův gól ... Padl po jinak krásné individuální akci technicky vybaveného hráče a byl vstřelen nohou. Francouzský rozhodčí Lannoy se Fabiana ptal, ale ten doteky s míčem popřel, respektive po utkání řekl, že míč mu po ruce poskakoval, ale nikoliv proto, že on sám by pro to něco udělal. To je pravda. Ale taky je pravda, že se mohl rozhodčímu přiznat. Ten by pak takový gól neuznal.

 

A co tedy lze říci na obranu výše zmíněných „lhářů“? Kdo hrál někdy fotbal, myšleno závodně, a navíc jako útočník, tak musel nepochybně zažít řadu křivd spáchaných na něm zpravidla rozhodčími ať úmyslně, či neúmyslně. Protože neodpískat obránci faul na útočníka, to je pro rozhodčího vždy jednodušší. Odpískat – to často znamená nařízení penalty, což je šance na vstřelení gólu. Útočníci to měli a mají ve hře vždy těžší, a tak se jim někdy nedivme, že když zahrají rukou, nepřiznají se. Považují to za jistou dodatečnou kompenzaci oněch předchozích křivd. Proto v takových případech zaznívá ještě jeden, a to vysoce pragmatický argument: Rozhodčí jsou na hřišti od toho, aby viděli porušení pravidel. Jestliže je nevidí, je to jejich problém.

 

Samozřejmě, přiznat se – to by bylo skvělé, sportovní, přímo učebnicově příkladné v duchu fair play. Ano, Maradona, Henry, Fabiano i další se mohli a měli přiznat. Média a Mezinárodní komitét fair play by to ocenily. Na rozdíl od spoluhráčů či fanoušků, o trenérech, funkcionářích a sponzorech ani nemluvě ... Ale fair play už delší dobu zkrátka a dobře není v módě.