Zdroj: Archív

Do muzea na lítačku

Stovky lidí mručely, šuměly, tlačily se pod mými okny tuto sobotu večer. Na našem náměstí, kudy léta nad ránem proudí skupiny hlučných opilých Britů, Němců či Italů z nedaleké velkodiskotéky, to byly zvuky i davy poněkud zvláštní.

 

Navíc i v pozdějších večerních hodinách protkané rozzářenými dětskými tvářemi, často i dětmi v kočárcích. Všichni měli opravdu radost z toho, že navštíví večer i v noci Náprstkovo muzeum, přesně to, kterému se mladí cizinci obloukem vyhýbají.

 

Začala totiž další muzejní a galerijní noc, u jejíhož importu jsem měl tu čest před lety být. Pamatuji se na šok z ročníku prvního, kdy akce odehrávající se úspěšně do té doby jen v několika německých a později evropských městech dopadla nad očekávání báječně. Byla navíc díky osobní patronaci mladého ředitele pražského Národního muzea dobře zorganizována a poskytla nejen vstup do většiny pražských muzeí a galerií zdarma, ale také špičkově řešené dopravní spojení, které Dopravní podnik občanům-zájemcům věnoval. Když se k tomu připočtou atraktivní doprovodné programy, koncerty, pečení mas i lehké ochutnávky dobrých nápojů, podařilo se vybudovat slušné základy nové populární tradice.

 

Připomínám ještě, že ta první, dodnes velmi slavná berlínská muzejní noc je za peníze – i když ne nějak ohromující. Návštěvník si musí zakoupit kartu, jež ho opravňuje k jízdě výstavním busem a k návštěvě nejrůznějších výstavních prostor. Tady jsme opravdu světoví a trochu jsme většinu evropských měst předběhli.

 

Jenom mi stále bloudí hlavou dvě navazující myšlenky. Ta první je pochybnost, zdali by ty davy (takřka 200 000 diváků!) dorazily, kdyby si musely koupit společnou vstupenko-jízdenku za přibližných berlínských 234,– Kč (což by asi udělal opravdu málokdo, spočítáme-li navíc celé rodiny). Nevím, nevím, vrtělo hlavou dnes mnoho kolegů, kterých jsem se schválně zeptal na názor. Ta druhá myšlenka vypadá jako zpráva z oblasti sci-fi. Desítky let je totiž vstupné do největších londýnských muzeí a galerií zdarma. Můžete celé dny prochodit největším muzeem na světě (British Museum), jednou z největších světových galerií (National Gallery) anebo být jedním z více než dvou miliónů ročních návštěvníků superpopulární a postátněné Tate Gallery, či dokonce Tate Modern (viz snímek). Tak to bych přál i Praze a určitě by to mnohé v nás i okolo nás změnilo.

 

Něco by to sice stálo, ale když si to propočítáte, tak by to státní kasa možná ani nepoznala.