….tak se jmenuje výstava, která pomalu projíždí republikou. Název je pouze slovní hříčkou – skupina dnes již slavných mladých výtvarníků, sídlících v libeňské Trafačce, namalovala k tomuto heslu několik obřích obrazů, každý o ploše zhruba 24 m 2, manifestujíc určitou naivní důvěru v to, že investoři, kteří jim na několik let poskytli zajímavé tovární prostory na ateliéry i k výstavní činnosti, nebudou mít díky krizi dostatek bankovních úvěrů, aby mohli dostát své několik let staré představě – zbořit zmiňovanou Trafačku a postavit místo ní další kancelářské budovy…
A tak mi napadlo, procházejíce se na řadě míst v Praze okolo prázdných nových kancelářských budov, nebo bohužel ještě hůře, okolo předražených a proto neobydlených rozsáhlých rezidenčních projektů (Central Park, Diamond Karlín etc.) , že by mohla poměrně nenápadně se vlekoucí ekonomická krize vyjma bohužel logických strastí, strádání, nezaměstnanosti či pádu některých průmyslových kolosů, přinést také určité vystřízlivění. Zklidnění developerské horečky, která ve spekulativní rovině, cítíc zajímavý zisk, riskuje již několik let stavbou desítek nových objektů či ještě více, celých souborů budov, které právě nyní jsou nám i městu k ničemu. Přísun nových peněz zklidnil, řada bank začala myslet velmi střízlivě, nebo se dokonce z trhu nenápadně stahuje. Všimněte si zastavených projektů, nedostavěných či krachujících obchodních center...
Věřme tedy v krizi, jako v léčebný proces, který zpomalí nebo zastaví ono bezuzdné utrácení, velmi často nevedoucí k racionálním, náš život obohacujícím výsledkům. Věřme v krizi, která coby šoková terapie řadu procesů i nezvratných kroků zpomalí, náš život umravní, dá mu jiné kontury! Věřme tedy v krizi, jako v něco, co nás navrátí k prožívání zcela jiných procesů a situací, více odpovídajících našim skutečným potřebám. Zní to děsivě – poděkujme tvůrcům z Trafačky za ono heslo a věřme v krizi. Protože bez ní... kdo ví?
