Profesor Jurij Bandaževskij je význačný běloruský lékař a možná největší světový odborník ohledně vlivu radioaktivních prvků na lidské tělo. V roce 1990 založil Medicínský institut v Gomelu, hlavním městě jedné z nejhůře postižených oblastí. Tím, že poukazoval na skutečný rozsah škod, jež napáchal radioaktivní spad na zdraví jeho spoluobčanů, se znelíbil Lukašenkovu režimu a rozšířil řady běloruských politických vězňů. Po šesti letech byl na nátlak mezinárodních organizací pro lidská práva propuštěn a nyní žije v exilu v Kyjevě.
Když se dnes hovoří o Černobylu, tak spíš jako o katastrofě, která se stala před lety a teď už je to dávno za námi, všechno už je v pořádku a zdraví obyvatel se zlepšuje.
To je hodně zavádějící představa. Skutečnost je taková, že když jsme v prvních letech po havárii měřili v Bělorusku zdraví lidí, dostávali jsme hlavně výsledky negativních dopadů zamoření, jež tu bylo už před Černobylem. Negativní důsledky se neprojeví hned, pokud nedostanete extrémní dávku radiace, která by vám způsobila akutní nemoc z ozáření. Plody havárie v Černobylu sklízíme až teď a situace bude ještě horší.
Co je dnes největším problémem na zamořených územích?
Bezesporu je to vnitřní kontaminace radionuklidy, zejména cesiem 137, které se dostává do potravin a stává se součástí těla. Nejškodlivější vliv má u dětí, v jejichž tělech se hromadí pětkrát rychleji než u dospělých a způsobuje závažné vývojové vady. My v gomelském institutu jsme sledovali děti, jež nemají viditelné vady, ale mají potíže s funkcí vnitřních orgánů. Zjistili jsme, že závažnost patologických změn je úměrná vnitřní kontaminaci těla radionuklidy. Čím více cesia 137 v těle, tím horší je funkce srdce. Když se vám podaří snížit koncentraci radionuklidů v dětském těle pod 20 Bq (bequerelů) na kilogram hmotnosti dítěte, potíže se zmírní a tělo už si dovede poradit samo. Takto funguje například jablečný pektin, který na sebe cesium váže. Této problematice se věnoval Vasilij Nestěrenko z minského institutu Belrad, náš dlouholetý spolupracovník. Systematicky měřil vnitřní kontaminaci u běloruských dětí z kontaminovaných oblastí. Koncentrace cesia od 50 Bq na kilogram hmotnosti už způsobuje nevratné patologické změny. Mnohé děti (ze zhruba čtvrt miliónu změřených) měly přitom hodnoty i několikanásobně vyšší a některé téměř stonásobně! Kromě srdce je nejvíce u dětí postižena cesiem štítná žláza, která ho absorbuje nejvíc, což způsobuje rakovinu. Postiženy jsou i další orgány, hlavně žaludek, ledviny, pohlavní orgány, endokrinní systém, centrální nervový systém, narušení psychiky je také velmi časté. Mnoho dětí má rakovinu. Narušeno taky bývá oko, děti mají katarakt, jenž se vyskytuje normálně jen u starých lidí. Cesium má vliv i na nitroděložní vývoj plodu, mnohé vady u dětí vznikají už tehdy.
Kolik je podle vás skutečných obětí Černobylu? Oficiální údaje MAAE hovoří o 50 mrtvých přímo a dalších několika tisících mrtvých v důsledku rakoviny štítné žlázy.
To nejsou oficiální údaje, to je jen agenda jaderné lobby. Čím větší kontakt s radioaktivitou, tím větší zdravotní problémy. Republika Černobyl, jak nazývám území zasažené katastrofou, má rozlohu 145 000 kilometrů čtverečních a 10 miliónů obyvatel.
Takže obětí může být 10 miliónů?
Řekl bych, že ještě mnohem víc. Vezměte si, kolik lidí se dostane do kontaktu s radionuklidy v Bělorusku, na Ukrajině, v Rusku, v pobaltských republikách. Ne všechna kontaminace je samozřejmě důsledkem Černobylu. Už dříve, v 60. letech, existovaly studie, jež ukazovaly, že zde existuje radioaktivní zamoření, pravděpodobně z jaderných testů. Oficiální údaje ale vždy tvrdily, že je vše v pořádku. Černobyl jen přidal další obrovskou porci. A lidé, kteří měli nedostatek potravin, sbírali houby, jahody a borůvky a divili se, že jsou nemocní. V Pobaltí a v Bělorusku byla nejvyšší úmrtnost a Estonsko dodnes vede v počtu případů rakoviny.
Jaká je úmrtnost v Bělorusku po havárii v Černobylu?
Úmrtnost se zvýšila několikanásobně. Ale je tu i skrytá úmrtnost v podobě samovolných potratů v prvních několika týdnech těhotenství, jež se nikde neregistruje. Nikdo vám taky u takového potratu nesdělí diagnózu, je těžké zjistit příčinu. Dalším problémem je neplodnost manželských párů. Moji studenti prokázali, že v důsledku kontaminace dochází k závažným hormonálním změnám. Tam, kde mají v ženském ovariálním cyklu nastoupit estrogeny, je progesteron a naopak, takže žena není schopna otěhotnět, a když už otěhotní, tělo není schopno těhotenství udržet.
Četla jsem, že 80 procent dětí v Bělorusku se od doby exploze Černobylu rodí nemocných.
Dnes už je to devadesát, možná i sto procent, protože kontaminace je vysoká. Je spíš skutečná rarita, když je dítě úplně zdravé.
Jaká je situace tady, na Ukrajině? Můžete to porovnat?
Ukrajinské statistiky neznám, ale podle výsledků z Kyjevské oblasti to vypadá, že je situace podobná Bělorusku.
Čím se nyní zabýváte tady, v Kyjevě?
V loňském roce jsme založili mezinárodní Koordinační a analytické centrum ekologie a zdraví. Snažíme se zvát sem známé osobnosti i politiky, aby nám pomohli. Když jsem ještě žil ve Francii v roce 2007, přišel jsem s návrhem na vytvoření centra, které by se léčbou zabývalo. Nejdřív jsem chtěl založit centrum v Litvě, kde jsem rovněž nějakou dobu žil, ale potom mě kolegové pozvali sem, na Ukrajinu, a já pochopil, že bych zde měl zůstat. Je to jen 100 kilometrů od mého rodného města Gomelu, kde teď nemůžu žít, ale můžu alespoň pracovat tady.
Chová se ukrajinská vláda lépe k lidem postiženým katastrofou než běloruská?
Postoj k lidem, kteří byli zasaženi katastrofou, je velmi špatný. Nejsou nemocnice, není žádná pomoc. Jen pár hřiven za měsíc a to není žádná skutečná pomoc. A to je důvod, proč jsem založil institut v roce 1990. Kvůli výzkumu a pomoci lidem. Co tady je? Zájezdy do Černobylu? Jinak nic. Na tyhle různé věci vláda oficiálně dává peníze, ale výsledek žádný. Ve skutečnosti není nic. Tady, na Ukrajině, jezdím do Ivankova, hlavního města kontaminované oblasti ležící hned vedle černobylské zóny, 70 kilometrů od Kyjeva. Lidé jsou tam ohromně stateční, snaží se žít, udržovat kulturu … vláda je ale ignoruje, nijak jim nepomáhá, je těžké se na to dívat.
Existuje na Ukrajině podobná instituce jako Belrad v Bělorusku, která by se zabývala sledováním vnitřní kontaminace lidí? Nestěrenko jezdil po kontaminovaných oblastech s autobusem, kde měli speciální měřicí přístroj v podobě křesla.
Existuje tu malé oddělení, ale jen lokální. Změří tam jenom toho, kdo je poslán na doporučení lékaře, a ty informace se nikde nepublikují ani se data neuchovávají na žádném úřadě, neexistují statistiky. Bylo tu i pár studií, jež dělali Francouzi. Jenže to nestačí, zamořená oblast je velmi rozlehlá. Všechno vybavení na měření tu seženete, některé speciální přístroje se vyrábějí hlavně tady, na Ukrajině, ale neexistuje systém měření, který by podával nějaké objektivní výsledky. Pro nás je přitom kontrola radionuklidů v těle i v potravinách na prvním místě. Jak jinak můžete stanovit diagnózu pacienta? Když zemře dítě na celkové selhání vnitřních orgánů a vy víte, že má v těle extrémně vysoké koncentrace radionuklidů, nemůžete tvrdit, že je to viróza, jak vám teď často řeknou v nemocnici.
Plánujete zřídit místo, kam by si lidé mohli přijít změřit zamoření potravin?
My můžeme pouze provádět svá vlastní měření. Nemůžeme nahrazovat oficiální instituce. Ty existují, všechno existuje, jen není vůle, zato bolest a nemoc ano. Lidé se pořád bojí. Když vidím všechny ty programy na řešení dopadů Černobylu, jde mi už na nervy, jak pořád slyším „otázka zdraví“ nebo „otázka zamoření“. A tak se pořád jen „diskutuje o otázkách“, už 24 let se jen mluví naprázdno, ale nedělá se nic. Možná bychom mohli konečně začít hledat odpovědi. Proto se vždycky pohádám s kolegy vědci, kteří si na konferenci vždy jen odborně řeční, vzájemně si své proslovy pochválí, a výsledek veškerý žádný.
Panuje všeobecná představa, že studií na téma zdraví a Černobyl existují stovky.
Ano, existují i mezinárodní výzkumy, ale obvykle jsou velmi povrchní a také rozhodně nejsou nezávislé. Jistě vznikly i práce, jež se věnovaly problému do hloubky, ale ty obvykle nemají šanci být v odborných časopisech publikovány, protože je tu veliký tlak na utajení skutečného rozsahu škod. Projdou jen ty banality.
Myslíte, že neexistují nezávislé klinické studie, protože na nezávislý výzkum nechce nikdo dát peníze?
Je to tak. My těch devět let v Gomelu skutečně dělali nezávislý výzkum. Povolili nám takovou činnost jen proto, že jsem byl jediný doktor v oblasti a potřebovali mě. Později se ke mně přidali kolegové. Ale když jsme došli k výsledkům, jež se vládě nelíbily, zbavili se nás a oddělení zavřeli.
Měřil jste si vy sám někdy svou kontaminaci? A máte nějaké zdravotní problémy?
Dřív jsem se měřil, míval jsem v těle také vysoké hladiny radionuklidů. Teď už se neměřím. Měl jsem i zdravotní problémy. Sám sebe neodděluji od ostatních lidí z kontaminovaných oblastí, jsem na tom podobně, žiju jako oni.
Za jak dlouho myslíte, že bude problém s radionuklidy za námi? Za 300 let?
Myslím, že není dobré čekat, až problémy jen „přejdou“, musíme zachránit ty lidi, ne počkat, až zemřou, aby bylo po problému. Snažíme se těm lidem pomoci, ukázat okolním státům, kolik utrpení je tady, uprostřed Evropy.
Pomohlo by, kdyby zdejší lidé dostali peníze na jablečný pektin, který dokáže vyloučit z těla většinu cesia?
To není řešení. Pektin pomůže jednorázově, nasadíte ho ve velkých dávkách, pokud máte vysokou koncentraci cesia v těle a potřebujete ji snížit. K tomu je velmi dobrý. Ale nemůžete ho brát pořád, to také není pro tělo zdravé, přijímat takové množství vlákniny. Potřebujete hlavně nejíst kontaminované potraviny a nedostávat do těla další cesium. Jenže tady neexistuje žádný systém, jenž by tyto problémy řešil.
Co by měla vláda udělat, aby skutečně zmírnila důsledky zamoření?
Zatím máme komplexní program pouze v jednom regionu, který se snažíme nabídnout vládě jako řešení. Pokud nemůže lidi z kontaminovaných oblastí vystěhovat, je potřeba vytvořit jim aspoň speciální podmínky pro život: opatřit lidem zdravé, nekontaminované potraviny, poskytnout jim lékařskou péči, ale taky zřídit informační centra, kde by se mohli naučit žít v nových podmínkách tak, aby minimalizovali rizika. Lidé se mohou naučit upravovat potraviny tak, aby obsah radionuklidů co nejvíc snížili, například odstřeďovat mléko a konzumovat jen smetanu nebo nakládat maso do speciálního nálevu. Potraviny je třeba kontrolovat, a pokud by i tak byly koncentrace příliš vysoké, bude potřeba produkty dovézt z jiných oblastí.
Mezinárodní organizace často argumentují tím, že je jedno, z jakého zdroje malé dávky radioaktivity pocházejí, jestli zvenku, nebo jestli je máte v těle. Podle nich to prakticky není rozdíl.
Je to ohromný rozdíl. Když se radionuklid dostane do těla, stane se jeho součástí a pomalu se tam rozpadá. Produkuje několik typů záření. Některá se dají z vnějšku odstínit, alfa částice neprojdou papírem, beta částice dřevěnou deskou. Ale když je máte v těle, jsou mnohem ničivější než samotné gama-záření. Příznivci jaderné energetiky říkají jen to, co se jim hodí do jejich obrazu světa. Ale já jsem lékař, a když vidím, že jsou lidé nemocní a umírají, zajímá mě proč. Jsem proti atomové energii, myslím, že by lidstvo mělo investovat do vývoje lepších a bezpečnějších technologií, než je štěpení jádra.
Profesor Jurij Bandaževskij (*9. 1. 1957), specialista v oboru anatomie a patologie, je autorem 240 vědeckých prací o vlivu malých dávek radiace na lidský organismus. Do Gomelu přišel krátce po havárii v Černobylu i se ženou a dětmi, což mu tehdy mnozí příbuzní zazlívali. Bandaževskij bral ale práci v Gomelské oblasti, odkud utekli všichni lékaři, jako životní poslání. Ředitelem Gomelského státního institutu, založeného roku 1990, byl devět let. Poté, co roku 1999 publikoval výsledky svých výzkumů a poukázal na neutěšenou situaci ve zdravotnictví a úniky financí, jež stát oficiálně vynakládá na péči o oběti Černobylu, byl sám obviněn z korupce a odsouzen k osmi letům vězení. To zanechalo na jeho zdraví vážné následky. Po šesti letech byl na nátlak mezinárodních lidskoprávních organizací propuštěn na svobodu. Žil ve Francii, v Litvě a na Ukrajině. Amnesty International udělila Bandaževskému coby pětadvacátému člověku na světě Pas svobody, který umožňuje svému držiteli cestovat volně po Evropě a zvolit si zemi, v níž chce žít. Po odsouzení Bandaževského byly programy, které se zabývaly výzkumem vlivu radionuklidů na lidské zdraví, běloruskou vládou zrušeny. Někteří studenti z Gomelské univerzity (někdejšího institutu) se snaží v práci pokračovat a pomáhat místním lidem, ale vesměs jim nezbývá než zpracovávat téma po teoretické stránce. Bandaževského manželka Galina, pediatrička, odešla s dětmi do Minsku. Spolupracovala s Vasilijem Nestěrenkem a jeho synem Alexejem na měření vnitřní kontaminace dětí cesiem 137. I tento program byl ale vládou zrušen.
Reportáž Černobylská republika najdete v Reflexu č. 19/2010 (vychází ve čtvrtek 13. května) nebo zde na webu v Placené zóně.
