V tom voze někdo řekl, že Motejl to s novináři uměl a že mu pak ledacos prochází. Třeba jak v roce 1999 bez zdůvodnění odvolal pět předsedů krajských soudů. Pustil jsem to z hlavy, když se teď přece kolem Motejla nic neděje. Zpráva o jeho smrti přišla za tři dny.
Tak jen telegraficky k OM: nositel francouzského Řádu čestné legie za „obranu základních svobod“ a za „návrat demokracie do své země“. Obhajoval totiž u soudu disidenty v dobách, kdy po disidentech pes neštěkl, štěkali jen estébáci. K jeho klientům patřili například hudebníci z Plastic People of the Universe, Alexandr Vondra, Hana Marvanová. Ve své funkci ombudsmana se stavěl proti používání kamer v dětských ústavech, zastal se ekologických organizací nesouhlasících se stavbou dálnice D8, prosazoval zpřístupnění zdravotnické dokumentace pozůstalým a podpořil romské ženy, které byly za bývalého režimu násilně sterilizovány.
Mluvit uměl stejně jako mlčet. V roce 2000 řekl jako ministr spravedlnosti v Parlamentu: „V tomto okamžiku si připadám trošku jako obtížný hmyz, že znovu přilétám k této sladké vábničce – mikrofonu.“ Kdo by to necitoval? Odešel z úřadu se zdůvodněním, že se mu nepodařilo prosadit jeho reformu soudnictví.
Byl to taktik. Říkal, že se často zdrží hlasování, aby – když věci nerozumí – nedával jen tak hlas na jednu nebo druhou stranu. Mohl být prezidentem, ale nedopadlo to. Za Motejlova působení jeho úřad pomohl pěti až šesti stovkám lidí. Možná mu v této funkci pomáhala i vlastnost, která jindy bývá přítěží, totiž jisté solitérství a tvrdohlavost. Jeho příznivci i kritici vědí, že odešla jedna ze zapamatovatelných postav 90. let, a nejspíš by mu přiznali, že jeho poslední veřejná role mu zřejmě sedla.
