Kdysi, počátkem devadesátých let, jsem natáčel rozhovor s Richardem Drurym, milým Angličanem, jenž coby bohemista přesídlil do Prahy, aby se posléze neplánovaně stal významným českým výtvarným kurátorem, producentem, kritikem … Tenkrát mne zaujal odpovědí na moji otázku, jak na něj působí Praha – řekl posluchačům, že Praha je lehce sešlá a vrásčitá, přesto však elegantní a hrdá stará d á m a.
Samozřejmě se vším, co k tomu patří. Byla to pochvala, na kterou jsme tehdy byli hrdi, i když jsme pociťovali rozpaky.
V posledních letech, po více než dvacetileté pauze, opět jezdím, a rád, do Budapešti. Souhlasím se všemi články, jež dnes v českých médiích smutně konstatují, že Budapešť už není, co bývala – našňořená, živá, zářící metropole střední Evropy. Dostupná, příliš necenzurovaná, vlastně sexy. Dnes má totiž vrásky, vrásky chudoby, nejistoty, popletené perspektivy … Až na pár ulic v centru, které stále nesou otisk elegance a bohatství, je to město těžce zápasící o svoji dennodenní existenci se vším, co k tomu patří.
Když jsem nedávno natáčel rozhovor s Richardem Drurym, a to uteklo takřka dvacet let, položil jsem mu cvičně otázku jako před lety – jak se ti teď líbí Praha … Odpověděl skoro jako všichni další – vlastně asi ano, líbí, ale asi tak jako nalíčená nevěstka, jež potřebuje vydělat teď hned. Po dámě ani vzdechu.
Když jsem šel včera Celetnou ulicí a všemi těmi dalšími v centru a viděl znovu a znovu nekončící přehlídku výkladních skříní s cetkami, zlatem, falešnými diamanty, zkaženým sklem, hloupými ruskými bábuškami a čepicemi, suvenýry pro dementy, v rychlém a nekončícím sledu se opakujícími, to vše sice na čistých ulicích a v nalíčených, převážně vybydlených domech, zatrnul jsem. Znám ten obraz samozřejmě důvěrně, už jsem o něm nejen psal a hovořil, snažil jsem se o určitou změnu … Nic naplat, jsem osamělým podivínem. Ale …
Proč o tom tedy znovu mluvím? Když jsem se předevčírem vrátil z Budapešti, tak mi to najednou došlo. Ano, to krásné, imperiální velkoměsto, poznamenané časem a chudobou, převzalo roli oné d á m y. Vedle hektické, hloupé a jedovaté nevěstky Prahy (hovoříme o centrální části) stojí s hrdostí a současně smutkem nepokořená, zašlá, ale hrdá Budapešť. To srovnání není příjemné. Nikdy jsem netušil, že se v mé mysli odehraje.
Koukám se z okna na sedmnáct obchodů se zlatem a šperky, kam ještě nikdo nikdy nevkročil. Co se to děje?
V létě se do Budapešti na pár dní vrátím – mám totiž radši staré, elegantní, možná trochu nemocné d á m y. Určitě nepotřebuji tupé nalíčené nevěstky. A pozor, nejsem sám.
