Při pohledu na vystresovanou japonskou společnost mě napadá, jak je možné, že zrovna tady se lidé dožívají nejvyššího věku na světě: Japonky v průměru 86 let a Japonci 80, zhruba o šest let více než Češi. Když si představím stoletého člověka, představím si pohodáře. Japonci jsou všechno možné, ale pohodáři fakt nejsou.
Japonská společnost má tolik pravidel, že ani po třech týdnech tady a pečlivým studováním pravidel slušného chování mi pořád unikají základy. Uklidňuje mě ale to, že unikají každému „gaijinovi,“ neboli cizinci. Byla jsem svědkem manželské hádky známého z USA a jeho japonské manželky, protože on – ani po 10 letech života v Tokiu – není schopen akceptovat a podřídit se etiketě při darování dárků. Vždycky někomu pošle dárek, který je mimo kategorie daného schématu na darování dárků. Ten funguje v Japonsku následovně:
Řekněme, že Vám někdo dá třeba svatební dar v hodnotě 30 000 yenů (6 185 Kč), což je mimochodem přesně ta suma, která se od svatebních hostů očekává. Donést dar za méně by bylo neslušné a společnost by Vás za to vyčlenila, což by Vás na nejvyšší míry vystresovalo. To ale není všechno. Od Vás, jakožto příjemce daru, se očekává, že obratem jako výraz vděčnosti pošlete dárci nějaký jiný dar v hodnotě poloviny toho původního daru, takže v tomto případě 15 000 yenů (3 090 Kč). Člověk, který poloviční dárek dostane, Vám pak pošle děkovný dopis. Pokud se v tom těžko orientujete, tak schématicky to vypadá takhle:
Krok 1: Osoba A pošle dárek v hodnotě 30 000 osobě B
Krok 2: Osoba B pošle dárek v hodnotě 15 000 zpátky osobě A
Krok 3: Děkovný dopis od osoby A osobě B
Konec cyklu.
Jenže to se naprosto příčí americké efektivitě. Známý navrhl, že by bylo lepší, kdyby Osoba A rovnou darovala něco v hodnotě 15 000 a mohli by tak ušetřit celý jeden krok. Schématicky následovně:
Krok 1: Osoba A pošle dárek v hodnotě 15 000 osobě B
Krok 3: Děkovný dopis od osoby B osobě A
Konec cyklu.
Člověk by si řekl, že to dává smysl, ale v Japonsku nejde o to, jak si ulehčit život. Oni tím stresem, aby všechno udělali přesně podle pravidel, žijí. Navíc žijí podle pravidla co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. A tráví víc hodin týdně prací než jiné národy. A přes to všechno se dožívají vysokého věku.
O důvodech japonské dlouhověkosti spekulují odborníci už léta. Říká se, že důvodem je štíhlost populace a taky japonská strava. Hodně ryb, malé porce, málo sladkostí, málo pečiva a mléčných výrobků. Je pravda, že v Japonsku se jí ryby i třikrát denně a že poprvé, když mi přinesli snídani: grilovaný losos, mořská řasa, rýže a polévka ze sojových bobů a zelený čaj, jsem byla nadšená. Všechno bylo v miniaturních porcích a naaranžované na malých talířcích jako pro panenku. Pátý den té stejné snídaně už jsem začala snít o croissantu a cafe latté. Já mám ryby ráda a jím je často, ale jestli je klíčem k dlouhověkosti jíst ryby i na snídani, myslím, že neuspěju.
Mluví se i o dalších faktorech. Důležitost rodinných a přátelských svazků. Silné komunity. Hodně pohybu. Ne, že by Japonci byli zrovna sportovci, ale chodí hodně pěšky a chodí rychle. Pozorovat křižovatku Šibúja v centru Tokia uprostřed špičky je jako pozorovat obrovské neonové mraveniště: tisíce živých bytostí v černém jdou všichni stejnou rychlostí těmi stejnými cestičkami k nějakému zdroji obživy. Takových společností je ale na světě hodně. Jedna věc, která je ale v Japonsku unikátní je něco, čemu tu říkají „ikigai.“
Ikigai se dá volně přeložit jako „důvod být,“ něco, kvůli čemu se nám ráno chce s radostí vylézt z postele, a teď nemyslím croissant a cafe latté. (Francouzi mají podobný termín, raison d'être, ale u nich bych si tipla, čistě spekulativně, že to bude s těmi croissanty hodně spojené.) Narozdíl od Ameriky a Evropy, kde lidé masově tápají nad tím, proč na tomhle světě vlastně jsou a co tu mají dělat a jestli pracovat, porodit děti a umřít je opravdu to “celé”. Většina lidí v Japonsku má odmlada ikigai a podobné otázky si nepokládá. Pro někoho je ikigai chodit každý den v pět ráno na ryby, pro jiného je to praprapravnouče. V Japonsku věří tomu, že země, kde lidé nemají ikigai, jsou země, kde se hromadně umírá na kardiovaskulární choroby a to i ve středním věku. Taky tu věří tomu, že svoje ikigai má úplně každý a že najít ho je výsledkem hlubokého hledání. Najít ikigai znamená najít spokojenost a smysl života.
Takže, abysme si to zrekapitulovali. Jediná maličnost, kterou si člověk musí obstarat, aby se dožil stovky, je najít smysl života. A to jsem si myslela, že jíst tříkrát denně ryby je výzva.
