Dovolte, abych na úvod částečně parafrázoval komentář jednoho čtenáře – bývalého vězně. „Věřím všemu, co autor článku píše a zároveň mně ho je líto, protože si myslím, že si tímto definitivně uzavřel cestu na podmínečné propuštění.“ Podmínečné propuštění a vše co s ním úzce souvisí je tématem dnešního dílu našeho seriálu.Jde o jednu z nejemotivnějších kapitol výkonu trestu odnětí svobody snad každého vězně. V tomto období nabývá čas naprosto jiných rozměrů a vrací vězně z částečné letargie do tvrdé reality. Odsouzeným začíná nekonečné čekání na vypracování posudků, přidělení termínu projednání a samotný verdikt soudu. Jsou to chvíle, kdy se vám honí hlavou nespočet myšlenek a otázek.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Ptáte se, zda vás soud konečně pustí domů, nebo vaši žádost zamítne. Jak vlastně budou probíhat ony první hodiny či dny na svobodě. Kam jít nejdříve a co je nejdůležitější zařídit. Pro některé vězně je to bez nadsázky, stejné jako u běžného konce trestu, i otázka vlastní existence, neboť postrádají jakékoli sociální zázemí. Pojďme se však podívat, co vše musí odsouzený splňovat k podmínečnému propuštění.
Přestože odborníci na trestní právo doporučovali do letošní novely trestního zákoníku začlenit povinnost přezkumu předčasného propuštění u každého vězně po určité době, musejí si vězni o podmínečné propuštění žádat sami. Ovšem aby se zvýšila šance na kladné vyřízení takovéto žádosti, musí splňovat více podmínek, než jen slušné chování vězně a dodržení termínu pro podání. Přibližně čtyři až šest měsíců před samotným podáním žádosti je dobré kontaktovat pracovníky Probační a mediační služby (PMS). S největší pravděpodobností soud stejně při podmínečném propuštění ustanoví nad dotyčným vězněm dohled probačního pracovníka. Proč s ním tedy rovnou nespolupracovat od samého začátku.
Hodně záleží na osobnosti soudce
Pracovníci PMS mohou ověřit osobní poměry a podmínky žadatele. Pokud je navíc bez problémů, splňuje veškeré podmínky, dávají soudu doporučující stanovisko k propuštění. K žádosti je dobré předložit potvrzení o bydlení a příslib zaměstnání od potencionálního zaměstnavatele. Tedy prokázat soudu, že má odsouzený po propuštění kde bydlet a má i zajištěnou práci. Na základě těchto podkladů pak může soud usuzovat, že se prakticky sníží riziko recidivy a zvýší předpoklad plynulé integrace odsouzeného uhradit škodu vzniklou trestnou činností dotyčného. Je proto na místě, aby odsouzený soudu předložil například dohodnutý splátkový kalendář s věřiteli a podobně. Na škodu ani není složení záruky ze strany občanského sdružení či spolku a připojení k žádosti ze strany rodinných příslušníků. Pokud má navíc odsouzený tu možnost, tak bych doporučil vzít si k celé věci advokáta. Řada vězňů spousty těchto rozhodujících faktorů podceňuje a pak se diví, že byla jejich žádost zamítnuta.
Není žádným tajemstvím, že řada soudců zamítá žádosti, přestože odsouzení splňují veškeré předpoklady pro předčasné propuštění. V takovýchto usneseních se lze dočíst i naprostých absurdit, které nemají se současným výkonem trestu nic společného. Soudy vytýkají žadatelům jejich minulost, mnohdy i desítky let vzdálenou, nebo jejich kladné hodnocení definují jako účelové pro řízení o podmínečném propuštění a podobně. Dost časté odůvodnění zamítnutí je, že soud nabyl přesvědčení, že odsouzený po propuštění nepovede řádný život, přestože posudky a podklady hovoří zcela opačně. Odsouzeným se vyčítají ale i takové okolnosti, které sami ani nemohli nijak ovlivnit. Kupříkladu, že se jim během výkonu trestu nepodařilo uhradit dluhy vzniklé trestnou činností. Jak je ale měli dotyční uhradit, když pro ně věznice neměla práci, se už soudy nezajímají?
Navíc mezi samotnými soudci je naprosto propastný rozdíl. Jakub Drápal z katedry trestního práva na Právnické fakultě UK si této skutečnosti povšiml také a prohlásil: „Někde je ta situace extrémní, jeden soudce propustí předčasně mnohonásobně víc lidí, než jiný.“ Současně potvrzoval i slova exministryně spravedlnosti Heleny Válkové. Ta prohlásila, že se soudy často soustředí na kriminální minulost odsouzence, aniž by dopodrobna zkoumaly, zda došlo k jeho nápravě.
Dej svému soudci větší porci
Téma podmínečného propuštění navíc úzce souvisí i s problematikou přeplněných věznic, takže experti na trestní právo mají stále co řešit. I samotná ředitelka Probační a mediační služby Andrea Matoušková sdělila, že většině žadatelů o předčasné propuštění soud nevyhoví. Podle Věry Kalvodové z Právnické fakulty Masarykovy univerzity je škoda, že soudy k podmíněným propuštěním nepřihlížejí. „Je tu problém bagatelní kriminality a možnost dřívějšího podmíněného propuštění by mohlo být řešením problému,“ řekla Kalvodová na jednom semináři.
Mezi samotnými odsouzenými je populární sledovat statistiku úspěšnosti podmínečných propuštění. Během letitého pozorování se tak dá přibližně určit z jaké věznice je šance na propuštění větší, a z které naopak nemá ani smysl žádost podávat. Přestože by každý soudce oponoval tím, že se každým případem zabývá individuálně, realita vypadá odlišně. Jakoby byla za vším i jistá politická scéna, kterou v pozadí někdo řídí a určuje, v jakém okrese se má z věznic předčasně propouštět víc odsouzených, a v jakém se má naopak propouštění zastavit. Ostatně takovéto spekulace potvrzují i nepochopitelná rozhodnutí soudů. V jednom okrese zamítne soud propuštění prvotrestaného vězně odsouzeného za banální trestnou činnost, který splňuje veškeré předpoklady, zatímco v jiném propustí recidivistu navíc kázeňsky trestaného během pobytu za mřížemi. Přestože politici i odborníci soudům doporučují i veřejně, aby více předčasně propouštěly z výkonu trestu, soudy si zarytě nechtějí nechat zasahovat do své nezávislosti.
Ovšem onu nezávislost soudů bych na základě svých poznatků označil také přinejmenším za diskutabilní. Ostatně posuďte sami. Představte si, že jsou u nás věznice těsně přiléhající k soudní budově. Ony věznice disponují „civilní kuchyní“, v níž vaří vězni, a jídelnou, do níž se chodí stravovat nejen dozorci a vychovatelé, ale i vedení věznice a zaměstnanci soudu. Navíc tyto „strávníky“ neobsluhuje nikdo jiný, než samotní vězni. Nechci vám nikterak nabízet spekulace o tom, zda si může odsouzený přilepšit, když soudci trochu na ten talíř přidá, nebo si naopak pohoršit, když omylem soudci vyklopí polévku do klína. Ovšem je nepopiratelný fakt, že vězni vyvařují a obsluhují soudce, kteří pak rozhodují o jejich propuštění. Krom stravovacího aparátu také věznice zaměstnávají odsouzené například k úklidu prostor soudů a podobně.
Předvýstupní program v praxi často neexistuje
Abych se však nevzdaloval od původního tématu, napíšu něco i k samotné přípravě odsouzených na případné propuštění z výkonu trestu. Stejně tak, jako je tomu u pevně daného konce trestu, by měl být odsouzený připraven na výstup, jakmile si zažádá o podmínečné propuštění. Nikdo ze zaměstnanců totiž nemůže s jistotou předvídat, zda soudce vězně propustí, či nepropustí. Je zcela logické, že by se měl odsouzený po několika letech nějakým způsobem připravit na zcela odlišný způsob života. Na to samozřejmě myslí i zákon o výkonu trestu, v němž stojí, že se odsouzení (zpravidla ti s trestem nad tři roky) umísťují na předvýstupní oddíl zpravidla půl roku před očekávaným propuštěním. Účelem pobytu ve výstupním oddělení je intenzivní příprava odsouzeného na soběstačný život po propuštění z výkonu trestu a minimalizovat možná rizika opětovného páchání trestné činnosti. Motivovat odsouzené a poskytnout jim pomoc při řešení případných problémů spojených s koncem výkonu trestu například v oblasti ubytování, zaměstnání či dluhové poradenství. Mezi další účely je také podporovat změnu nárokového způsobu života odsouzeného v důsledku dlouhodobého pobytu ve vězení.
Nezasvěcený člověk by si nejspíše řekl: Takže věznice disponují předvýstupními oddíly, v nichž má odsouzený jakýsi předvýstupní program zacházení. Tak v čem je ta potíž, proč to v praxi nefunguje? Potíž je totiž v tom, že některé věznice žádné „předvýstupní oddíly“ nemají. Takovou situaci řeší tím, že je odsouzený papírově umístěn na „předvýstupní celu“. Papírově proto, že v některých případech je předvýstupní cela úplně obyčejná jako každá jiná, jen se označí jako „předvýstupní.“ A z vlastní zkušenosti také mohu říct, že samotný „předvýstupní“ program zacházení je de facto jen formální – a někdy ani to ne. Existuje nespočet odsouzených, kteří mají dlouhé roky pobytu za mřížemi a rozhodně se s nimi nepracuje tak, jak by se mělo. Jednoduše je buď soud podmínečně propustí, nebo jim skončí trest, vyprovodí je za bránu – a teď se starej.
Mnoho lidí si neuvědomuje jednu podstatnou věc. Pokud člověk stráví mnoho let za mřížemi, je pro něj náhlý přechod na svobodu až paralyzující.
Radši zpátky do basy, než na svobodu
Dokonce znám i takové případy, a to není vtip, kdy odsouzení už na svobodu ani nechtějí jít. Jakmile brány věznice opustí, spáchají úmyslnou trestnou činnost, jen aby se vzápětí mohli vrátit zpět do basy. Do míst, kde mají své místo, své postavení a kde umějí žít. Ovšem naleznou se i případy, kdy propuštění spáchají sebevraždu, neboť se nedokážou vypořádat s nově nabytou svobodou. Jistou míru odpovědnosti za recidivu tak nesou i samotné věznice, které ne že neumějí, ale ani nepřipravují odsouzené na nový život po propuštění. Jak jsem se již zmínil, některé věznice výstupní oddíly naprosto postrádají, jiné mají nedostatečnou kapacitu míst. Pokud má věznice kupříkladu celkovou kapacitu okolo tisíce vězňů s výstupním oddělením jen pro 24 odsouzených, pak je nesporně jasné, že nejsou ani technicky schopni pracovat se všemi odsouzenými, kteří to opravdu potřebují. Těmito skutečnostmi by se už měl někdo doopravdy zabývat myslí-li snížení rizika recidivy a integraci odsouzených do společnosti vážně.
Když se vrátím k úvodní citaci čtenáře, narážející na mé šance podmínečného propuštění: Přestože jsem měl možnost podat žádost už začátkem roku 2016, zažádal jsem soud teprve v lednu letošního roku. Ovšem soudu se zdálo mé propuštění po sedmi a půl letech předčasné a mou žádost zamítl. V současné době mám podanou druhou žádost o podmínečné propuštění a současně jsem si zažádal o umístění na předvýstupní oddělení. Přeci jenom, když mě zavírali, musel jsem umět parkovat sám, jinak bych nezaparkoval. Dnes už stačí na palubce stisknout chytré tlačítko a auto zaparkuje samo. Něco se zkrátka za těch osm let tam venku určitě změnilo. Všechno je chytré a já vyjdu ven jako úplnej pablb. Nemám strach z toho, zda jsem si cestu k podmínečnému propuštění neuzavřel.
Psát vám své poznatky mě nejen baví, ale je to i zapotřebí. Do konce trestu mi už zbývá 15 měsíců. Oproti tomu, co mám již za sebou je to pouhá chvilka, takže jestli mě pustí, nebo nepustí dřív, na tom už tolik nesejde. Veškeré mé zápisky vznikají na základě vlastních poznatků a zkušeností včetně dnešního tématu podmínečného propuštění. Prostřednictvím mé přítelkyně, která stále trpělivě čeká, mám tu možnost číst vaše komentáře a diskuze. Na samý závěr bych vám rád položil otázku. Jaký je váš názor na podmínečné propouštění vězňů? Měly by dát soudy na rady expertů na trestní právo a více propouštět, nebo by se měly snažit udržet vězně co nejdéle za mřížemi?
Děkuji za vaši přízeň a těším se na vás v dalších dílech tohoto seriálu.
