V předchozích dílech tohoto seriálu jste se mohli dočíst o věcech, které vedou k úvahám o nutné potřebě reformy našeho vězeňství. A to především v oblasti resocializačních programů zacházení s odsouzenými, které mají vést ke snížení rizik u recidivy a umožnit vězňům plynulou integraci do společnosti po propuštění. Jedním z mnoha cílů stanovených v programu zacházení je oblast utváření vnějších vztahů – respektive udržování sociálních kontaktů a omezení rizika rozpadu sociálních vazeb. Odsouzení mají být umisťováni do věznice co nejblíže k místu jejich trvalého pobytu, aby riziko rozpadu sociálních vazeb bylo co nejnižší. Tedy tak, aby děti mohly navštěvovat svého tátu nebo mámu, manželka manžela či rodiče své děti. Jde o zcela logickou věc. Teoreticky je tedy vše v pořádku. Ale praxe je – jak to v našem vězeňství bývá – zcela jiná.
Odsouzený by měl vykonávat svůj trest v takové věznici, v níž by bylo možné realizovat pravidelné návštěvy se svými blízkými. Bohužel, realita je úplně jiná. Přitom udržení a upevňování sociálních vazeb ve výkonu trestu je jedním z mnoha důležitých faktorů ovlivňujících jak výkon trestu odsouzeného, tak i osud dotyčného po jeho propuštění. Dojde-li k rozpadu těchto sociálních vazeb, ztrácí odsouzený jednak motivaci k plnohodnotnému životu po propuštění a životu jako takovému vůbec.
Mnohdy se v takovýchto případech nemají vězni po výkonu trestu ani kam vrátit a z propuštěného se rázem stává bezdomovec. Zbloudilá duše bez zázemí, bez prostředků, bez chuti do života. Vznikne tak další začarovaný kruh, kdy takovýto člověk dříve či později začne opět páchat trestnou činnost, a sám se tak zaplete do labyrintu recidivy. Vraťme se však na začátek.
Už jednou jsem se zmínil, že převážná část vězňů začíná nástupem nebo dodáním do výkonu trestu ve vazební věznici. Každý obdrží k vyplnění několik formulářů, mezi nimi také jeden s dotazem, do které věznice by si přál být umístěn. Ti, kteří se za mřížemi ocitnou poprvé, žijí v domnění, že se jejich přání vyplní. Naopak ti, kteří už mají něco za sebou, vědí, že úspěšné umístění do věznice dle jejich přání se rovná pravděpodobnosti výhry v loterii. Ze všech odsouzených mají navíc nejmenší šanci Moraváci a Slezané. Pokud si na internetu vyhledáte mapu České republiky s umístěním věznic, zjistíte, že jen v Čechách je přibližně 24 věznic a na Moravu a Slezsko připadá nějakých 11 věznic. K tomu připočtěte skutečnost, že jsou už dlouhá léta tuzemské věznice více než přeplněné, a máte výsledek. Tedy že jsou České věznice přímo narvané Moravany a Slezany. Pro příklad mohu uvést věznici Příbram, která leží přibližně 60 kilometrů jihozápadně od Prahy. Její osazenstvo je složené v drtivé většině z obyvatel Ostravy, Karviné, Havířova a Brna. Jsou tedy na opačném konci republiky, daleko od svých rodin či blízkých.
Naprostá absurdita „návštěvního řádu“
Každý odsouzený má ze zákona právo realizovat buď dvě návštěvy do měsíce v trvání hodiny a půl, nebo jednu tříhodinovou. Zkuste si jen představit, že byste jezdili každých čtrnáct dní přes celou republiku a zpátky kvůli hodině a půl. Pro mnoho lidí je realizace takovýchto návštěv přímo nemožná. Zvlášť když mají malé děti a nevlastní automobil. Někteří si nemohou dovolit dojíždět takovou vzdálenost ani jednou měsíčně. Z těchto důvodů je tak spoustě odsouzeným i po několik let možnost návštěvy zapovězena. A to je právě ten kritický moment, kdy dochází poměrně často k rozpadu sociálních vazeb.
Aby toho nebylo málo, pojí se k této problematice mnoho absurdit. Každý odsouzený je seznámen se svým rádoby individuálním programem zacházení, v němž je uveden onen cíl „oblast utváření vnějších vztahů – udržování prosociálních kontaktů“. Na konci tohoto tiskopisu je věta: „Tento program zacházení jsem si zvolil a zavazuji se jej plnit.“ Vězeň podepíše, ani nemá jinou možnost. Pokud je odsouzený v ostraze (vysoký stupeň zabezpečení, což je nejrozšířenější umístění), je jeho program zacházení vyhodnocován kvartálně. Tedy jednou za tři měsíce je odsouzený opět proti podpisu seznámen, zda plní, či neplní své „povinnosti“.
Mnozí vězni jsou konsternováni, když se dozvědí, že „neplní, či plní pouze částečně“ jenom proto, že nemají realizované návštěvy. Za což ostatně ani nemohou, neboť jsou ve věznici na druhém konci republiky. Rodina či příbuzní se prostě do věznice pro zmíněné překážky ani nemohou dostat. Hodnocení odsouzeného „neplní, či plní částečně“ se odráží na jeho dalším životě ve vězení. Jednoduše řečeno: „Nemáš návštěvy – nedostaneš se ani na volnou vycházku, ani na přerušení trestu“. A soud si při žádosti odsouzeného o podmínečné propuštění samozřejmě také čte jeho hodnocení. Ve zkratce se dá říct, že je jakási povinnost odsouzeného realizovat návštěvy s rodinou, a vůbec nikoho nezajímá, zda jsou pro nepřekonatelnou vzdálenost návštěvy možné či nemožné.
Je sice přímo nádherné, jak se zákon tváří na papíře, včetně cílů resocializačního programu zacházení věznic, ale skutečnost tomu neodpovídá. Sám systém zpřetrhává sociální vazby odsouzených s lehkostí papíru a nikoho to nezajímá. Citelné dopady to přitom má i na společnost. A tak se experti na trestní právo i politici škrábou na hlavě a říkají: „Něco je špatně.“
Kdyby měl někdo námitku, že se dá přeci podat žádost o přemístění do jiné věznice, tak musím uvést následující. Odsouzený si může podávat žádosti o přemístění vždy až po třech měsících od data „zamítnutí žádosti“. Jeho blízcí či advokát mohou tyto žádosti podávat nelogicky ihned po zamítnutí žádosti předchozí žádosti. Ano, ve většině případů jsou žádosti zamítnuté z „kapacitních důvodů“. Dokonce lidé vytvořili i webové stránky, které nabízejí jakousi výměnu vězňů. Příklad: Odsouzený, jenž se nachází ve věznici Příbram, by rád do věznice Heřmanice. Jeho blízcí tak zadají jméno do systému a budou se modlit a čekat, že jiní udělají to samé v opačném gardu. Vlastní zkušenosti mi nedovolují toto opatření nějak konstruktivně hodnotit. Je to prostě tím, že je ve výkonu trestu mnoho Moravanů a moravské věznice pro ně nemají volná místa. O moravské věznice je přitom zájem. O tom, že jsou mezi věznicemi totožného typu naprosto propastné rozdíly, jsem vám už psal. A troufám si tvrdit, že jsou věznice na Moravě v nesrovnatelně lepším stavu než ty, které se nachází v Čechách.
Na Moravě je lépe – minimálně ve vězení
Když tyto okolnosti navíc spojíme dohromady, naznačit můžeme i možnost zneužití či využívání ku prospěchu vězeňské služby. Pokud si to odsouzený „zaslouží“ jede za „odměnu“ do lepší věznice na Moravu. A opačně – odsouzený, který si „nezaslouží“ lepší věznici, jede za trest do horší věznice v Čechách. Takovou moc s kupčením mezi odsouzenými má mimochodem vedení každé věznice. Ty tedy mají moc ovlivnit, zda budou realizace návštěv odsouzeného možné či téměř nemožné. Zákon přitom jednoznačně zakazuje rozdílné zacházení s odsouzenými.
Už jsem se jednou zmínil o svém převozu z věznice ležící na Moravě do věznice v jižní části Čech, kde jsem již jednou byl. Před pár lety, když jsem byl umístěný právě v této věznici v Čechách, jsem téměř za celé tři roky nezrealizoval ani jednu návštěvu. Pro rodinu a blízké to byla zkrátka velká vzdálenost. Po přemístění do moravské věznice jsem měl návštěvy pravidelně každý měsíc. A nyní jsem opět zpátky. Vězeňského lékaře jsem upozorňoval, že porušuje zákon (a nejen to – vysvětlím v příštím článku). Za odměnu jsem byl kázeňsky potrestán a převezen na druhý konec republiky. Prý pro navýšení účelu výkonu trestu. Jakého účelu výkonu trestu? Tím, že mi opět sníží pravděpodobnost realizace návštěv? Máme v programu zacházení „důsledné dodržování právních norem“. Když se tedy zaměřím na tento cíl programu zacházení, setkám se s represí. Jaký je tedy smysl a účel výkonu trestu?
Jde skutečně o resocializaci pachatele, nebo spíše o cílenou likvidaci, či pouhou izolaci od společnosti? Existuje nespočet tuzemských odsouzených, kteří vykonávají svůj trest stovky kilometrů od svých rodin. Žádosti o přemístění nejen od odsouzených, ale i od jejich rodin a blízkých jsou nejčastěji zamítané z kapacitních důvodů. Jak tedy mají tito odsouzení plnit stanovený cíl „udržování prosociálních kontaktů“, tedy plnit program zacházení, když to stát neumožní?
Tristní je i stav některých návštěvních místností. Někde máte na návštěvní místnosti automaty na nápoje a pochutiny, zatímco v jiné věznici naprosto stejného typu si můžete natočit tak maximálně vodu z vodovodu do plastového kelímku. V jedné věznici sedí rodina s odsouzeným u jednoho stolu s určitou mírou soukromí a děti můžou využít koutek s hračkami. V jiné věznici takový luxus prostě není a člověk téměř neslyší vlastního slova.
Přitom jsou tyto tři hodiny v měsíci naprosto klíčové jak pro odsouzeného, tak i pro jeho blízké, kteří přijedou na návštěvu. Měly by to být tři hodiny klidu, pohody a uvolnění. Vězeňská služba by tuto chvíli měla brát s respektem, neboť mezi účastníky návštěv nejsou jenom trestanci, ale i slušní lidé. Daňoví poplatníci, jejichž tvrdě vydělané peníze jdou i do vězeňské sféry. A právě i z tohoto důvodu by měli mít právo vykonávat návštěvy v důstojných a lidských podmínkách odpovídajících 21. století.
