Jan Kaplický měl něco, co potřebují nejenom architekti – odvahu, víru v sebe a lásku, která hory přenáší. V ničem z toho nikdy neslevil a nakonec všechno, co hledal, našel. Kdo ho mohl hlouběji poznat, hovoří o něm jako o géniovi. On sám byl v tomto ohledu zdrženlivý: „Když vidím síť pavouka, stydím se, jak jsou naše stavby neohrabané.“ 18. dubna uplynulo osmdesát let od jeho narození. Před pěti lety přinesl Reflex obsáhlou Causu Jan Kaplický a jelikož je stále aktuální, opět jí nabízíme k přečtení.
Když se podíváme na to, jak málo domů bylo uskutečněno po dle jeho návrhů – k tomu nám budou bohatě stačit prsty dvou rukou –, a srovnáme to s jeho vlivem, který měl na své okolí, tak nám vyjde, že šlo o jednoho z nejúspěšnějších architektů světa. Žádný jiný významný architekt nemusel čekat na vlastní důležitou realizaci až do více než padesáti let, a přesto nikdo nepochyboval o jeho schopnostech.
Jakmile začal stavět, každý jeho „barák“ se stal ikonou: uvidíte ho a už jej nezapomenete. Takovou vlastnost má i jeho poslední stavba, Muzeum Enza Ferrariho, jež bylo v březnu otevřeno v italské Modeně, tři roky po jeho smrti. A má ji i Národní knihovna, která postavena zřejmě nikdy nebude.
Soužení s chobotnicí
Mělo to být jeho mistrovské dílo neboli master piece, jak říkají Angličané, či – podle Francouzů – chef-d’oeuvre. Jan Kaplický chtěl konečně něco postavit ve městě, kde se narodil. A také chtěl uspět ve velké mezinárodní soutěži – i z toho důvodu, že v devětaosmdesátém v soutěži na pařížskou Bibliothèque Nationale skončil těsně pod vrcholem: byl druhý.
Knihovna měla tvarovou koncepcí překonat jeho obchodní dům Selfridges v Birminghamu, jejž se slávou dokončil v roce 2003, ale hlavně šlo o kulturní stavbu. Kaplický byl založením člověk kultury, odkojený prostředím doznívající meziválečné avantgardy, k níž jeho otec neodmyslitelně patřil. Jak známo, soutěž Future Systems pod jeho vedením sice vyhrály, ale nestavělo se.
Nemá smysl dopodrobna rozebírat peripetie, které se tehdy odehrály, ale rozhodně se na ně nedá zapomenout, byl to ohňostroj trapnosti či svého druhu absurdní drama. Postupně se zpochybnilo všechno, nejprve regulérnost soutěže pořádané Mezinárodní unií architektů, pak nestrannost jury, v níž zasedly Zaha Hadidová a Eva Jiřičná, tedy dvě „spřízněné duše“, jež měly ke Kaplickému blízko.
Zpochybňováno bylo i samotné místo na východním konci Letenské pláně u tramvajové točny, které nejprve pražský magistrát Národní knihovně přislíbil, ale potom se ke svému slibu odmítl znát. Nejtragikomičtější roli sehrál tehdejší primátor Pavel Bém, jenž nejprve vítězství Future Systems v soutěži i návrh samotný vřele vítá, nicméně po několika týdnech jej smete se stolu a nechce se k němu znát, i když pro něj hlasoval jeho zástupce v porotě.
Klaus, Bém, Janoušek a ti ostatní
Spekulovalo se o tom, že jeho krkolomný názorový obrat způsobil možná jeho následný výstup na Mount Everest a s ním spojený delší pobyt v „zóně smrti“ (nad osmi tisíci metry totiž může dojít k nevratnému poškození mozkových buněk) nebo nevraživá reakce na projekt ze strany prezidenta Václava Klause, který pohrozil, že bude-li se něco takového stavět, bude tomu bránit vlastním tělem a pomocí řetězů. Jenže ve světle toho, co ukázaly zveřejněné odposlechy mezi Pavlem Bémem a lobbistou Romanem Janouškem, bylo možná ledasco mnohem jednodušší.
Ani Everest, ani Klaus, podporovaný Knížákem, Hájkem a Jaklem, ale prostě jenom Janouškova nevole, že by měl být tak zajímavý pozemek zastavěný čímsi, co by jemu osobně nepřineslo žádný užitek. Když si uvědomíme, jaký vliv lobbista na primátora měl, zdá se to jako pravděpodobné. Ony odposlechy, jež se dostaly do médií, jsou z února 2007 a někdy mezi dubnem a květnem Bém svůj poměr ke knihovně přehodnotil. Ale třeba jejich komunikace proběhla bez možnosti jakéhokoliv záznamu, někde v zoo při pozorování koloušků a kolibříků – a navždy zůstane jenom mezi nimi.
