Zakladatelka skupiny Moloko zpěvačka Róisín Murphy je za letošní album Hairless Toys, které připravila společně s Ediie Stevensem, otcem dětí a přítelem Jany Kirschner, nominována na nejprestižnější britskou hudební cenu Mercury Prize, která budou vyhlášeny příští týden.
Už samotný fakt, že jste mezi dvanácti nominovanými, znamená, že se vám podařilo natočit výjimečnou desku. Nutno také zmínit, že Roisín nejen díky zálibě v převlecích srovnávali s Madonnou. Chyba lávky Róisín není Madonna. Jednak je Róisín o více než deset let mladší, ale především hudebně je úplně někde jinde. Jako náctiletá se sice k muzice podobným způsobem, jako Madonna, na diskotéce ji prostě oslovil producent Mark Brydon, až toho byla velká láska a hlavně jedna z nejzásadnějších kapel druhé poloviny devadesátých let Moloko. Ale hudebně se pohybujeme ve zcela jiných kategoriích. Madonna je stárnoucí koncentrovaný showbyznys, Róisín je o popu za rohem, o trip hopu, o elektronice šmrnclé jazzem. Však ji také první sólové album v roce 2005 na tělo udělal londýnský zvukový magik Matthew Herbert. A svět alternativního popu ji ležel u nohou. Róisínčina muzika je sexy, své koncerty, jež jsou vyhlášeny překvapivými melodickými a rytmickými zvraty a excelentním předvedením, doplňuje celou sérií nečekaných převleků. Před osmi lety v pražském Roxy vystřídala snad dvacet pokrývek hlavy. Letos ujíždí na maskách, které ji nejlepší světoví návrháři sami nabízejí. Róisín je fashion freak, a taky docela ostrá holka. A české publikum ji miluje. Přitom v Praze paradoxně vystoupila poprvé až v roce 2003, tedy v době kdy Moloko po rozchodu Róisín s Markem Brydonem uspořádali celosvětové turné na rozloučenou, tehdy jim k prasknutí narvaná Lucerna aplaudovala dlouho do noci a Róisín sama pak s několika přáteli kalila v Blue Lightu až do rána. A protože jsem ji letos viděl už dvakrát, v Berlíně a Mnichově, dovolím si tvrdit, že zítra bude ve Velkém sále Lucerny pěkně horko!
Úryvek z rozhovoru s Róisín Murpy, pořízeném začátkem července v mnichovském Olympijském parky – vyšel v Reflexu v čísle 32:
Koncem osmdesátých let, když jste se přestěhovala do Manchesteru, jste prý najednou byla obklopena výhradně lidmi, kteří nosili jen černé hadry. Baví vás kluci, kteří nosí jen tmavé oblečení?
Jasně, vždyť mezi nimi mohu zazářit jako bájný pták Fénix. Oni sice chodili v černém, ale byli expresionističtí, měli excentrické účesy, dovolovali si podstatně víc než většina ostatních kluků svého věku, a především se obklopovali nádhernými věcmi – muzikou, literaturou, výtvarným uměním, vymýšleli si vtípky… Takže ano, oni byli ti první „weirdo boys“ mého života, a navíc vypadali přesně jako bratři Reidové z Jesus and Mary Chain. V Manchesteru Manchesteru konce osmdesátých let to tak chodilo, poslouchali jsme Sonic Youth, Spaceman 3, Happy Mondays, My Bloody Valentine, až pak jsem objevovala třeba The Stooges a taky kluby s dubem a reggae, kde jsem se učila tancovat. Do toho přišel acid house v Haciendě a já úplně náhodou objevila desku Grace Jonesové na blešáku.
Vaše nová desku se jmenuje Hairless Toys, proč, nějaké vzpomínky na holohlavé panenky?
Nic konkrétního to neznamená, celé to vzniklo náhodou. Eddie Stevens si myslel, že místo careless talks (lehkomyslné řeči; pozn. red.) zpívám hairless toys, a tahle absurdita ho tak nadchla, že jsme tak pojmenovali jak písničku, tak nakonec i celou desku. Což vlastně odpovídá i způsobu naší práce. Sbírám nejrůznější nápady, zvláště textové, beru je do studia, ale nic konkrétnějšího. Za Eddiem nejde přijít a říct: Tady je deska někoho jiného, nemůžeme to udělat nějak podobně. V tom jsou všichni tři hudebníci, kteří mne ovlivnili stejní, to by jak u Marka Brydona ,Matthew Stevense ani Eddieho neprošlo. Takhle nepracují, i když tedy musím říci, že mám i opačnou a příjemnou zkušenost z doby, kdy jsem připravovala Overpowered (2007) a náramně si to užívala.
Po desce Overpowered (2007) se o vás psalo, že jste budoucí princeznou světového popu. Čím vlastně chcete být?
To už vůbec neřeším, vlastně mě to ani nezajímá a jsem ráda, že jsem letos mohla natočit desku, na níž jsem nemusela dělat žádné kompromisy a vyjma Eddieho se ničemu ani nikomu nepodřizovat. Ale čím se cítím být? Vizuální umělkyní. Na zpívání, které je samo o sobě o velké radosti, mám ráda i to, že přináší možnost vkládat do něj fragmenty z jiných uměleckých oborů, počínaje přípravou scénických dekorací, světel, výběrem kostýmů a natáčením videí konče. Třeba u videa Gone Fishing, jež je inspirováno dokumentem Paris is Burning, o počátcích house music v černošské gay komunitě, jsem si vlastně představovala broadwayskou muzikálovou verzi tohohle příběhu.
Na každém koncertě překvapujete variacemi kostýmů, klobouků a masek, máte nějaký klíč k tomu, jak si je pořizujete?
Většinu klobouků a masek – a masky já letos používám nejčastěji – mám od dlouholetého kamaráda Christopha Coppense (belgický umělec, původně divadelní režisér, žijící v Los Angeles, který vedle pravidelné spolupráce Róisín Murphyové navrhuje doplňky pro belgickou královskou rodinu, má na svém kontě kloboučky pro Rihannu, Grace Jonesovou, Scissor Sisters nebo Beth Ditto; pozn. red.), ale ano, mám i klobouky od jiných návrhářů, třeba od Phillipa Treacyho (původem irský umělec, držitel britského královského vyznamenání, jehož „Šedesát šest klobouků“ se stalo módním hitem královské svatby prince Williama a Catherine Middletonové v roce 2011, jeho pokrývky hlav též prosluly i ve filmové sérii o Harrym Potterovi; pozn. red.). To šaty jsou zpravidla vintage, mají vytvářet historizující atmosféru z jiných časů.
Jakých časů?
Nevíme, nejde o určitou dobu, mohou to být léta šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá a klidně devadesátá, i když mám třeba jeden úžasný kostým, který mi věnoval jeden drag queen performer z Clubu Kid v Austrálii s tím, že mi ho sám ušil. Jenže já jsem letos na jaře asi dva týdny před zahájením turné kapele řekla, že se nebudu převlékat jako obvykle.
Vidíte, a přvlékáte se o sto šet, i když, když jsem koncem května viděl vaše živé vystoupení v Berlíně a první tři písničky jste nezměnila outfit, říkal jsem si: Ona si z nás střílí – přechytračí nás a převlékat se vůbec nebude?
Jenže tohle mi vydrželo asi týden, už když jsme se chystali na první koncert, měla jsem opět připravený celý kopec klobouků a masek a musela je vyzkoušet. Ale ty obleky a ta absurdita s sebou nesou i jisté nebezpečí, jak se tak neustále převlékáte, může se vám klidně stát, že zaškobrtnete a třeba i spadnete z pódia, a to bych hodně nerada, o trapas mi ani nejde, ale musím si na sebe dávat pozor, vždyť vychovávám už dvě děti.
Dá se říci, že absurdita je to, co vás na hudbě přitahuje?
Mě prostě přitahují lidé, kteří jsou alespoň trochu weird (výstřednost, záhadnost, divnost; pozn. red.). Vedle toho, že jsou citliví, mají v sobě nějaký zvláštní talent, jenž mne příjemně znepokojuje. Možná že se pletu, ale moc nevěřím lidem, kteří nedokážou být zábavní. Potřebuji mít kolem sebe lidi, kteří jsou plni života, lásky…
