Skutečně si myslíte, že s jistotou poznáte, že jste Čech? Podívejte se, jak to vůbec poznáte:
1. Dokážete si tenhle článek bez problémů přečíst. Vzhledem k tomu, že je článek v češtině, tedy v jazyku, kterým mluví pouhých 0,14 % světové populace, tak pokud ho čtete a rozumíte mu a pokud ovšem nepatříte mezi těch pár tisíc zahraničních přistěhovalců, kteří si dali tu práci, aby se česky naučili, pak je zjevné, že jste Čech.
2. Máte zájem si tenhle článek přečíst. Pokud vás zaujal název tohoto článku a přiměl vás si ho přečíst, je obrovská pravděpodobnost, že jste Čech. To proto, že s velmi malým procentem výjimek je lidem na celém širém světě téma Čechů úplně volné. Když lidé v cizině uslyší, že je někdo Čech – například Jarda Jágr –, jejich první reakcí obvykle je: „No dobrý, ono je to jedno.“ Jejich druhá myšlenka pak obvykle následuje: „Páni. Vsadím se, že je rád, že z tý český díry vypadl, ať už je to kdekoliv.“
3. Už vás článek dopálil, ale čtete dál. Ve skutečnosti doufáte, že to bude ještě horší. Fakt, že to napsal Američan, je sám o sobě otravný, ale současně i trochu přitažlivý. Nezáleží na tom, že je článek urážlivý. Nejvíc přece záleží na tom, že je to o vás! Je vzrušující stát se středem pozornosti. Prosím, říkáte si v duchu, ať ten chlápek napíše o Češích něco naprosto pobuřujícího. Já se neurazím. Doopravdy. Vždyť já mám úplně stejný pocit!
4. Čtete článek někomu přes rameno. Cestujete v metru, tramvaji nebo autobuse, a když jste zaslechl, že se ten člověk vedle vás na veřejnosti nahlas směje, bylo to tak neobvyklé, že jste se rozhodl mrknout se mu přes rameno a zjistit, co to vlastně čte. A pak jste začal číst taky, dokud…
5. Právě jste zjistil, že to s vámi tomu člověku přes rameno čte ještě někdo. No jo, tak dobrá, je to trochu neslušné, ale nemůžete se přece tomu člověku divit. I vy jste se smáli na veřejnosti nahlas. To je podivné, tedy jestli jste doopravdy Čech… což vy jste, že ano? Jistě že jste. Tak se seberte. Rozhlédněte se kolem. Všichni na vás zírají.
6. Všichni na vás zírají. Tak fajn, už nezírají, ale to jen proto, že jste se na ně sám/sama podíval/a a oni se začali dívat jinam. Pamatujte si, není to žádná paranoia, pokud vás všichni skutečně chtějí dostat.
7. Musíte přestat článek na chvilku číst, potřebujete se vyčurat. No, však víte, těch piv bylo, co?
8. Rádi byste někoho zabili, ale víte, že to nikdy nedokážete. Na to jste příliš velký slušňák. Jste v podstatě spořádaný, vychovaný, mírný a tolerantní člověk. Ale heleďte, každý přece může mít své sny, nemám pravdu? Třeba o tom, jak někomu zaseknete sekyru rovnou do čela? Páni, ten si to zasloužil! Ne, stop. Na tohle byste neměli ani pomyslet. Co takhle jed? No fajn, to by šlo. Byl to jen takový nápadíček. Příště, až toho člověka uvidíte, řeknete jen: „Brýden!“ takovým tím ironickým tónem.
9. Vy přece víte, jak říct „brýden!“ takovým tím opravdu ironickým tónem. S tou správnou intonací – s použitím hlubšího hlasu, než je váš obvyklý, a s polknutím první slabiky – dokážete své „brýden!“ přeměnit v ledově zatracující: „Jdi do hajzlu, ty hnusnej smrade!“
10. Část vašeho já si přeje, aby byl tenhle seznam delší, ale druhá vaše část se už smiřuje s tím, že delší nebude. Heleďte se, takhle se přece věci vždycky mají. Musíte brát život, jaký doopravdy je. A pamatujte si, každý konec znamená i začátek něčeho nového. Pravděpodobně ještě blbějšího.
Steve Fisher, Američan v Praze – steve.fisher@reflex.cz; překlad Jan Valeška; text původně vyšel v tištěném Reflexu č.9/2015.
