Proč my neobratní, nedovední a nešikovní nejsme chápáni jako handicapovaná skupina s nárokem na podporu ostatních?
Dyspraxie je známý problém, který postihuje řadu dětí, a u zdrcující většiny z nich zůstává v jisté mířa zachován až do smrti. Podle odborné literatury si dítě s dypraxií "obtížně osvojuje úkoly vyžadující jemnou motoriku, jako jsou psaní, šití, zapínání knoflíků, zavázání tkaničky, hra s míčem (rukama i nohama). Dítě trpící touto poruchou je často označováno za neobratné, nemotorné či nešikovné."
Před chvílí jsem dosáhl i na mé poměry slušného výkonu, pustil jsem si vodu z kohoutku do rukávu. Devadesát devět procent mých triček má krátký rukáv, dnes bylo nahoře to s dlouhým, na který nejsem zvyklý. Když jsem si chtěl nalít do konvice vodu na kafe, držel jsem ji v pravé ruce pod baterií, a levou jsem zvedl páku. Ovšem tak šikovně, že jsem předtím o hrdlo baterie zachytil rukávem, a vodu si napustil ne do konvice, ale do levého rukávu.
Ano - od dětství jsem nešika, nemotora a dyspraktik. Je všeobecně známo, že je to vývojová porucha. Za celý život mi za to stát nenabídl ani korunu podpory pro handicapované. Je to skandál a mělo by se to změnit. Invalidní renty pro nešikovné a neobratné by měly být v demokratické společnosti samozřejmostí.
