Eiffelova věž

Eiffelova věž Zdroj: Marek Douša

Moje, skutečně jen moje, opravdová selfies

Tak tady na tý fotce jsem já, fotila jsem to minulý týden, když jsme byli s přítelem v Paříži. Stojím před Eiffelovkou! Tu teda nevidíte, protože ji zakrývám hlavou, ale věřte mi, je fakt nádherná.

A tady už jsem nahoře na Eiffelovce. Hrozně tam foukal vítr! Mám šíleně rozfoukaný vlasy, takže vlastně ten krásnej výhled na město nevidíte.

Tohle jsem já s přítelem u Vítěznýho oblouku. Za mým levým uchem vyčuhuje nos mýho kluka.

A tohle je moje levý ucho. Ani jsem to fotit nechtěla, foťák asi jen tak cvaknul, když jsem si s někým povídala.

No a tady jsem v Louvru, u Mony Lisy. Ten chlápek, co sprintuje za mnou, tak ten je od ochranky a snaží se mi zabránit obraz vyfotit.

Tohle jsem já, jak mě vynášejí čtyři chlapíci od ochranky z Lou­vru. Určitě mi ušetřili kus cesty pěšky. To muzeum je obrovský!

No dobrá, ty další fotky jen hrozně rychle prolítnu. Všechno jsem to brala v Tuilerijských zahradách. Na týhle jsem já, pak zase já a znovu já, já, já, já, já… jé, moment, tahle se mi fakticky líbí… pak já, já, já, já, já, já, já… a potom se mi asi vybila baterka v mobilu.

Tohle jsem já poté, co jsem si konečně koupila adaptér k nabíječce svýho mobilu. Kdo moh’ vědět, že maj’ v Evropě jinej typ zástrček než v Americe? Na týhle fotce dělám svůj „smutnej kukuč“, smutním totiž nad vším tím ztraceným časem bez mobilu.

Tady zas dělám „veselej obličej“ na letišti před zpátečním letem do Ameriky. Jsem hrozně ráda, že letím domů! Za mou hlavou možná vidíte kousek hlavy mýho kluka.

A tady už sedím v letadle během startu. Oni vám vždycky přikazujou vypnout si při startu telefon, ale kdo to bere vážně, ptám se.

Tady sjíždím z letadla po nouzový skluzavce, když byl náš start najednou zastavenej, prej kvůli nějakýmu problému s elektronickým navigačním systémem.

No a tady mě nese zpátky na letiště čtveřice letištní ostrahy. To mi zas ušetřilo pěknejch pár metrů pěšmo. Ty Frantíci jsou doopravdy galantní!

Na tomhle obrázku mám výraz „skutečnýho štěstí“, protože mně lidi od aerolinek po návratu do New Yorku vrátili můj mobil. To je můj přítel, ten kluk, co stojí za mnou a tváří se dost nakrknutě. Dokonce na někoho dělá prstem neslušnej posunek. Na koho asi?

A tady jsem se zářivým úsměvem na rtech před naším domem. Jsem hrozně šťastná, že jsme konečně doma! Tam v pozadí, to je můj přítel. Vyndává z taxíku naše kufry. Nebo spíš moje. Když se nad tím tak zamyslím, od tý doby, co jsem udělala tuhle fotku, jsem ho už neviděla. To je divný.

Hele, momentík. Teď si chci udělat fotku, na který mám ten svůj výraz „to je ale divný“. Takhle, jak se drbu na hlavě.

Jo, to je skvělej záběr! Musím to poslat svýmu klukovi.

Steve Fisher, Američan v Praze. Překlad Jan Valeška. Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.45/2014.