Onehdy mi jedna známá vyprávěla, jak moc se jejímu šestiletému synovi líbila první kniha o Harrym Potterovi. „Ale už si nejsem tak jista, jestli bych mu měla číst i další díly,“ svěřila se mi. „Slyšela jsem, že ty další knížky jsou dost pochmurný.“
„Opravdu?“ zeptal jsem se. „Pochmurnější než první kniha, ve které Harry zjistí, že oba jeho rodiče byli zavražděni? Jak to tvůj šestiletý kluk přijal?“
Má známá se zasmála. „Neměl s tím žádný problém,“ povídá.
„Pochopitelně že s tím problémy neměl. Vždyť skoro ve všech oblíbených dobrodružných příbězích musí hlavnímu hrdinovi nejdřív zemřít rodiče. Totéž platí i pro hrdinky. Máma Sněhurky? Umřela. Rodiče Popelky? Oba pod drnem.“
„Minulý víkend jsem se dívala se synem na film Hledá se Nemo,“ pokračovala má známá. „Nemova matka byla taky po smrti.“
„Nejen že byla po smrti,“ povídám zasvěceně. „Byla vlastně zavražděná, pokud považuješ chycení ryby do sítě za vraždu. Jako matka Bambiho, její skon, to byla jedna z nejslavnějších smrtí rodiče hrdiny v dějinách filmů pro děti. Bambi dokonce slyšel, jak byla jeho máma zastřelená. Milióny dětí z toho měly šok, ale film byl natočený už někdy v roce 1942. Pro dnešní děti už je to loňský sníh.“
„Můj syn miluje Spider-Mana,“ řekla známá. „Nebyli jeho rodiče taky náhodou zavražděný?“
„Ne, ti přece zahynuli při leteckém neštěstí,“ povídám. „Pak se o něj starala teta se strýčkem; toho zavraždili o něco později.“
„Páni,“ podivila se má známá.
„To byl Batman, jehož rodiče byli zavražděni,“ vysvětluju dál, „přímo před jeho očima, když byl ještě kluk! A pochopitelně i Supermanovi rodiče byli zabiti při zničení jejich planety.“
„Stejně jak rodiče princezny Leii ve Hvězdných válkách,“ dodala má známá.
„To ale byli její adoptivní rodiče,“ opravil jsem ji. „A jejich planetu nezahubila nějaká přírodní katastrofa jako planetu Supermanových rodičů. Tu přece zničil Darth Vader, takže ti byli také zavražděni. Totéž platí o tetě a strýci Luka Skywalkera. Ty nechal Darth Vader spálit na uhel.“
„To je fakt,“ povídá má známá. „Byla to dost hrůzostrašná scéna, jak Luke našel jejich doutnající těla.“
„Jo,“ přitakal jsem. „Ale naštěstí se to všechno urovnalo a příběh končí happy endem.“
„No pro Lukeovu tetu a strýčka a pro Leiiny adoptivní rodiče to moc šťastně nedopadlo, že jo?“ odpověděla otázkou má známá.
„To je pravda. Ale řekni mi, komu to doopravdy vadí? Chci říct, že pro dobrodružný příběh je obvykle lepší, když se autor zbaví rodičů hlavního hrdiny, nebo alespoň jednoho z nich co nejdřív. Příkladem může být otec Katniss Everdeenové v příběhu z Hunger Games.“
„Co se mu stalo?“ ptala se.
„Zabil se při výbuchu v dole,“ vysvětluju.
„A co ta dívčina Bella ve Stmívání?“ ptá se dál má známá. „Ta žila jen se svým otcem někde ve Washingtonu. Její máma byla mrtvá?“
„Ne, její rodiče se rozvedli,“ povídám. „Ale matka žila ve Phoenixu v Arizoně. Takže to bylo, jako by mrtvá doopravdy byla.“
„Jaký druh poučení to vlastně těmi příběhy svým dětem dáváme?!“ obrátila se na mě.
„No, já si myslím, že za prvé takový je život; lidé, které má člověk rád, prostě umírají, zejména naši rodiče. Musíš to prostě a jednoduše přijmout.“
„Pravda,“ povídá ona. „Dobré poučení do života.“
„Jo,“ souhlasím s ní. „Druhé poučení je, že po smrti svých rodičů si člověk může, celkem vzato, docela užívat.“
„Fajn zjištění,“ povídá ona.
„Tak si užij čtení Harryho Pottera synovi,“ řekl jsem jí na rozloučenou. „V knize umírá spousta bezvadných lidí.“
„I přesto končí happy endem, ne?“ odvětila moje známá.
„Pochopitelně,“ dodávám. „Tedy pro všechny ostatní postavy příběhu. Stejně jako v každodenním životě.“
Steve Fisher, Američan v Praze - steve.fisher@reflex.cz. Překlad Jan Valeška. Text byl publikován i v tištěném vydání Reflexu č.39/2014.
