„Tak je to, chlapi! Všichni ustupujeme! Zpátky!“ „Já to nedokážu, poručíku. Koupil jsem to.“ „Ježíši, svobodníku! Je to zlý?“
„Dost špatný, pane.“
„Nevadí, ponesu vás.“
„Ne, pane. Jděte sám. Nikdy to se mnou nedokážete, když vás budu brzdit. Nepřítel je už blízko.“
„Já vás tady nenechám, svobodníku.“
„Hněte se, pane. Myslete na svou rodinu. Máte přece manželku a děti, musíte se o ně postarat. Já nikoho nemám.“
„Jste statečný, svobodníku, že to takhle říkáte.“
„Jen mi, pane, slibte jedno.“
„Copak, svobodníku?“
„Že předáte mé staré matce zprávu a řeknete jí, že mě moc mrzí, že se o ni nebudu moct postarat.“
„Tak dost! Vezmu vás s sebou, svobodníku.“
„Ne, pane. Je to v pořádku. Mí bratři se o ni postarají. Teď už běžte, zmizte odtud, dokud to jde.“
„Opravdu, svobodníku?“
„Jasně, pane. Já vím, že vám instinkt velí, abyste mě zachránil, stejně jako jsem vám zachránil zadek před dvěma týdny já, když jste málem šlápl na tu minu. Ale žádný výčitky. Tak to mezi náma vojákama chodí. Jsme jako rodina. Vždycky musíme chránit jeden druhýmu záda.“
„Moment. Teď jsem docela zmatenej. Tak chcete, abych vás zachránil, nebo ne?“
„Ne, pane, jděte. Jste pro naše válečný úsilí důležitější než já. Vraťte se a pomozte našim klukům v týhle operaci k vítězství a vybojujte lepší svět pro naše děti, který já už nikdy mít nebudu, a taky pro všechny ostatní.“
„Mám fakt z těch vašich řečí, svobodníku, smíšený pocity.“
„Doopravdy? To asi jenom mluvím z cesty, jak mě to bolí. S tím si nelamte hlavu, pane. Vím, co chci, abyste se vy dostal do bezpečí. Kluci vás potřebujou. Spoléhaj’ na vás. Věřej vám, že jim budete na blízku, i když budete riskovat svůj vlastní život. Takovej hrdina jste pro nás všechny.“
„Svobodníku, už jsem si, k sakru, jistej, že se mi snažíte říct, abych vás zachránil, aniž byste to musel nahlas vyslovit.“
„To je přesně to, co na vás obdivuju, pane. Nikdy to nevzdáte a nepřestáváte myslet na nás vojáky, i když vám říkáme, abyste se na nás vykašlal. Proto vás tak milujeme.“
„Takže mi chcete říct, že se vás nemám pokoušet zachránit.“
„Jo.“
„Ale očekáváte, že to stejně udělám.“
„Jistě. Takovej přece jste, pane. Ale nemyslete si, že musíte, fakt ne.“
O tři měsíce později - zajatecký tábor
„Mám strašnej hlad, poručíku.“
„Ještě mám v kapse kůrku chleba od snídaně, svobodníku. Chcete ji?“
„Proboha, pane, néé. Nechte si ji. Já to vydržím. Brzy stejně asi hlady omdlím a pak stejně nebudu muset nějakou chvíli jíst vůbec nic.“
„Tak si tu kůrku vezměte, svobodníku, a zbodněte ji, než vám ji nacpu do chřtánu.“
„Díky, poručíku. Jste prostě báječnej.“
