"Pražské holky jsou navíc zkažené návštěvami podniků Bugsy's, Tretter's a La Bodeguita, kterým se říká "bermudský trojúhelník", neboť tam lidé ztrácejí peníze, vztahy i rozum."
Seznámil jsem se nedávno s velmi krásnou a velmi vitální blondýnou z Valašska. Měla udělané větší trojky, měla vychování a i jsme si rozuměli v životních prioritách, abych to popsal v tom správném pořadí. Zaplatil jsem nehorázné prachy za whisky Oban na baru hotelu Moskva ve Zlíně, kde jsem jí balil. Tu whisku jsem samozřejmě pil jen já. Žádná holka na Moravě není tak hloupá, aby pila tak zbytečně drahou whisku.
Peníze v tom určitou roli hrály, ale ne zas tak docela. Jak jsem později zjistil, Lucie znala pár hodně bohatých chlápků a navíc jí ten večer na baru balil i majitel toho hotelu. Hlavní roli nejspíš sehrála moje dikce - je na to takový speciální postup, který jsem před lety odkoukal od Igora Chauna. Musí se mluvit spisovně, používat cizí slova a hodně se prožívat. Na to holky letí - cítí v tom cenný genetický materiál. Lucie tedy odešla se mnou. Majiteli Moskvy to bylo jedno. V Moskvě je spoustě holek a na Moskvě taky.
Já jsem svoji novou známost vítal s nadšením. Lucie měla smysl pro pořádek a po celém mém pražském bytě rozmísťovala sušené kytky a vonné svíčky. Rád si pokecám s chytrou holkou, ale jak říká moje matka, "ty holky, co znají Kafku, jsou stejně takové nevypočitatelné". Pražské holky jsou navíc zkažené návštěvami podniků Bugsy's, Tretter's a La Bodeguita, kterým se říká "bermudský trojúhelník", neboť tam lidé ztrácejí peníze, vztahy i rozum. Holka z Moravy se zdála být trefou do černého.
Co se sexu týče, na Lucii se evidentně kladně projevilo pobývání na baru hotelu Moskva, takže neměla vůbec žádné zábrany. Neřešila ani jiné zbytečnosti, protože už celá staletí předtím, než žebříčky The New York Times ovládl bestseller "Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše", na Moravě nikdo nepochyboval o tom, že muži a ženy jsou zcela odlišné species. Uměla i vařit a považovala to za samozřejmost. Pravda - byla lehce nekompatibilní s mými pražskými přáteli. Například jsem jí jednou vzal na koncert kapely Wohnout. Chvíli se rozhlížela kolem, pak si urovnala top od Prady a přes svůj dokonalý make-up ke mně pronesla: Kubi, nezdá se ti divné, že jsou tady samí oškliví lidé?
Vzhledem k tomu, že to všechno byli moji kamarádi a naprostá většina z nich vypadala líp jak já, trochu mě to rozhodilo. Ale to se časem poddá, říkal jsem si. Holka jen nemá správné vedení.
Po roce jsem začal naléhat, aby mě představila rodině. Vím, že většinou to bývá opačně, ale opravdu to napadlo mě. Moc se jí do toho nechtělo. Otec se prý nechce bavit s každým. Já jsem se samozřejmě domníval, že nějakého otce na Valašsku snadno zmáknu. Určitě bude rád, jak perspektivního chlápka dcera sbalila. Prachy mám, píšu i články, takže musim bejt chytrej, a celá Morava ze mě bude nadšená. Nepochybně v něm získám silného spojence.
Zaparkoval jsem tedy v té malé vísce nové auto před baráčkem, oblékl si koženou bundu Louis Vuitton, která stála zhruba tolik co půlka toho baráčku, a vydal se na dvorek. Přicházel jsem v domnění, že takovou výhodnou partii z Prahy - boháče z reklamní agentury - budou hospodáři vítat jako dar z nebes. Budou mě hostit špekem a slivovicí, oči jim budou svítit a já jim zatím vysvětlím, jak to ve velkém světě funguje - a kdo ví, možná i něco z té politiky jim prozradím, co obyčejní lidé nevědí.
S tímto jsem tedy vešel do zahradní branky. Na dvorku už stál otec, vysoký, upracovaný Valach, a dlouze se na mě díval. Pozdravil jsem ho, on pokýval hlavou a dlouze se díval dál. Když už se dlouze díval asi pět minut, zahájil jsem rozhovory sám. Porozhlédl jsem se okolo sebe a zjistil, že na dvorku je rozkopaný chodník. Bodře jsem se zatvářil a povídám:
- Koukám, že děláte chodník.
- To dělám, řekl pomalu patriarcha rodu. Dvě minuty ticho.
- A co to bude, povídám. Dlažba, nebo beton?
- Beton, odpověděl po minutě ticha otec. Ale s tím ty - jak vidím - mi nepomůžeš.
