62 let letos uplynulo od tragické a děsuplné události, která nedá spát vědcům, záhadologům ani historikům. V těžko přístupné oblasti Uralu tehdy začátkem února zahynula skupina devíti ruských studentů, kteří zdoláním hory Otorten chtěli prokázat svou horolezeckou profesionalitu. Jejich znetvořená těla však o několik týdnů později začala vyprávět děsivý příběh plný otazníků.
Mohla to být obyčejná nehoda. Následek hazardování s vlastními silami, vzdorování přírodě, vrtoch počasí, neuposlechnutí velitele výpravy, blbá náhoda. Mohlo to být neštěstí, ke kterým v horách zkrátka čas od času dochází. Jenže okolnosti, které smrt devítičlenné skupiny v horách roku 1959 provázely, obyčejné nejsou. A tak i dnes rozdmýchávají řadu spekulací i konspiračních teorií. Záhadnou smrt v horách se totiž dosud nepodařilo spolehlivě objasnit.
Ačkoliv příbuzní obětí dlouhá léta znovu a znovu naléhali, aby byl případ obnoven a vyšetřován za pomoci nových vědeckých poznatků a forenzních metod, bude jim pravděpodobně vyhověno až v průběhu letošního března. Z celkového počtu 75 teorií od mimozemšťanů, brutálních vražd kmene Mansi, útoku sněžného muže, napadení uprchlými trestanci nebo testování tajných sovětských zbraní dodnes nevíme, co skutečně za děsivými událostmi na Urale stojí.
V roce 2013 zemřel jediný přeživší pamětník z původní desetičlenné skupiny. Jurije Judina od jisté smrti zachránil fakt, že nebyl ve fyzické kondici, a tak své přátele opustil těsně před zahájením expedice. Nejen jemu se nejspíš celý život honily v hlavě děsivé výjevy, které se jeho přátelům udály v následujících dnech.
Smrt v bílé tmě
Samotná výprava k vrcholu hory Otorten započala 27. ledna a o čtyři dny později se expedice dostala na okraj horské oblasti. Silný vítr a bílá tma nejspíš zmátla jejich směr, a tak se v noci z 1. na 2. února rozhodli přenocovat na ne příliš bezpečném místě při úbočí hory Cholat Sjachyl (v nářečí místních obyvatel to znamená „Mrtvá hora“). Tato noc byla také jejich poslední a při dalších událostech běhá mráz po zádech.
Ačkoliv se podle původního plánu měla skupina navrátit již 12. února, pátrání po mladých horolezcích začalo až o týden později, a to na naléhání příbuzných.
Opuštěné tábořiště bylo objeveno 26. února. V jeho okolí byly postupně nalezeny osobní věci, oblečení, vybavení a zdevastovaný stan. Jak se později ukázalo, byl rozerván zevnitř a vedly od něj stopy k nedalekému lesu. Teprve tam byla nalezena první dvě těla. Bosá a pouze ve spodním prádle. Na okolních stromech byly olámané větve do výšky pěti metrů.
Další tři těla včetně vůdce výpravy Djatlova, podle nějž byla celá událost pojmenována, byla nalezena nedaleko záhy.
Avšak zásadní byl nález posledních čtyř nebožtíků v květnu roku 1959. Těla měla rozsáhlé fraktury žeber a lebky. Podle tehdejších sovětských lékařů byly tyto oběti vystaveny extrémnímu tlaku, rovnajícímu se například střetu s automobilem.
Jedné z obětí dokonce chyběl jazyk a oční bulvy. To vše bez zjevného přičinění z vnějšku, bez známek střetů, bez boje… Na místě se kromě stop členů výpravy nenašly žádné jiné a to ani zvířecí. Navíc podle záchranářů části těl a oblečení členů expedice údajně vykazovaly známky zvýšené radiace.
Členové výpravy, všichni poměrně zkušení horolezci, opustili bezpečí stanu pouze v lehkém oblečení. V nočním mrazu, který na Urale v únoru panuje, museli vědět, že venku dlouho nepřežijí. Co je vyděsilo, že udělali tento zoufalý krok? Ztratili orientaci a nemohli pak ve tmě najít zpět neosvětlený tábor? Snažili se zoufale přežít do rána v provizorním táboře? Kde někteří z členů přišli ke svým těžkým zraněním?
Zatím poslední snahu o vysvětlení záhad na Urale započali vyšetřovatelé v roce 2019. V závěrečné zprávě se jako příčina zániku výpravy uvádí kombinace laviny a špatného počasí. Část výpravy podle vyšetřovatelů zabila sama lavina, přeživší pak kvůli špatné viditelnosti nebyli schopni nalézt cestu zpátky do bezpečí stanu a podlehli silnému mrazu.
I přes tento verdikt však Djatlovova výprava dodnes nabízí více otázek než odpovědí a její příběh nahání husí kůži.
