Trestný čin znásilnění je jedním z nejzávažnějších. Z policejních statistik vyplývá, že k němu dochází častěji v partnerském, přátelském nebo pracovním vztahu, než když se pachatel a oběť neznají. To je i případ Veroniky (40). Nikdo jí ale nevěřil, případ byl odložen, i když násilníka znala. Po strašné zkušenosti chtěla zemřít, čelila mozkové příhodě. Sama tvrdí, že její život už nikdy nebude jako předtím.
„V roce 2017 jsem jela na výlet do místa u Ostravy. Šlo o domluvu se známým na kulturní akci s tím, že to spojím s návštěvou a přespím u nich v jeho tamním bytě… Druhý den jsme pak měli jít v Ostravě na jednu výstavu. Tvrdil mi, že tam bude jeho dcera, kdybych měla pochybnosti o dobrých úmyslech. Choval se až do oné události uctivě, žádný nátlak,“ popisuje Veronika, co předcházelo jejímu znásilnění. A dodává: „Ráno mi bylo hrozně zle a dceři patrně něco hodil do pití, protože spala dlouho, třeštila jí hlava a tvrdila, že je jí divně a nikdy tak dlouho nespí. Viděla jsem v okolí jednoznačné známky toho, že se muselo něco nežádoucího stát. Nejspíš mi taky hodil něco do pití. Nejdřív dělal jakoby nic, a když jsem začala pokládat otázky a snažila se zjistit, co se stalo, choval se úplně jinak – arogantně a nepříjemně. Začal být zlý. Asi jsem byla v šoku a nechápala, že by se něco takového mohlo přihodit i mně.“
Pohádali se, chtěl, aby u nich Veronika znovu spala a lhal o tom, co bylo domluveno. Záměrně zdržoval, aby neměla možnost už odjet do Prahy. „Na výstavu jsem nešla. Utekla jsem. Téměř vybitý mobil. Cizí město. Stres. Zmatek. Hnus. Bezmoc. Kamarádka mi rychle poslala smsku s časy odjezdu autobusu a nástupiště. Cestou do Prahy jsem nemohla uvěřit, že se to stalo. A že jsem se vůbec jen tak tak dostala zpět. Celkově hrozný zážitek. Od té doby až do letoška jsem nikam ani v tuzemsku necestovala. A nejspíš už nikdy nebudu mít žádný vztah. Nevím, co mi nasypal do kávy, ale když tělo přišlo k sobě, po dvou dnech jsem měla takové bolesti, že jsem týden nemohla chodit. Byl velmi necitlivý…“
Veronika bohužel váhala s oznámením na policii, bylo jí trapně. Od té doby nikomu nevěří a má dle svých slov doživotní trauma. Tři roky poté nemohla pořádně spát. Chtěla jen umřít. „Následovala mozková příhoda, deprese, postraumatická stresová porucha a přestala jsem poprvé v životě úplně sportovat. Nikdo mi nevěřil a celkově byly reakce nepříjemné. Trestní oznámení jsem podala až dva dny poté, když jsem našla odvahu. Doufala jsem v potrestáni viníka a škůdce. To se nestalo. Případ by odložen. Žít se s tím nedá, tak jsem událost aspoň částečně vytěsnila. Škody a důsledky jsou ovšem nevyčíslitelné.“
Sama Veronika dnes – kdy je případ odložen a zanedlouho bude promlčen – připomíná, že hrozivý je nejen čin samotný, ale také i počty obětí. Podle Amnesty International a Centra proFem byla v Česku mezi lety 2009 až 2019 znásilněna každá desátá žena. Odhady mluví o sedmi tisících znásilněných žen ročně.
I na tyto případy současně upozorňuje iniciativa „Nepromlčíme“. Ta si klade za cíl dosáhnout zrušení možnosti v Česku promlčet závažné trestné činy, zejména vraždy, nebo alespoň prodloužit jejich promlčecí lhůty, v tuzemsku značně krátké (u znásilnění třeba pět let) a dostat se tak na úroveň západní Evropy.
