Spousta lidí má „pétépáky“ spojené s komedií Zdeňka Sirového, kde v roli vojína Kefalína exceloval Ondřej Vetchý. Opak je však pravdou, služba u tohoto útvaru byla řehole, i přestože si vojáci mohli vydělat část peněz. Na druhou stranu pracovali často v nelidských podmínkách, několik z nich za to dokonce zaplatilo životem. Pomocné technické prapory zahájily svou činnost 1. září 1950.
Po komunistickém převratu začaly fungovat silniční prapory, ve kterých sloužili vojáci beze zbraně, ale zároveň plnili svou brannou povinnost. V průběhu roku 1950 ale odstartovaly čistky ve vládě, dotkly se například budoucího prezidenta Ludvíka Svobody, který skončil jako ministr národní obrany. Na jeho místo nastoupil zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička.
Armádní novinka
Kovaný komunista měl za sebou dvouroční působení v roli ministra spravedlnosti, kde „zajistil“ vznik táborů nucených prací. Podobným způsobem úřadoval i v novém působišti, chtěl se vypořádat s nepoddajnými živly. Inspirací se mu staly ostatní země východního bloku, a tak měla československá armáda nový útvar.
Výše zmíněné silniční prapory se transformovaly na Pomocné technické prapory. Lidé je často označovali jako černé barony kvůli černým výložkám a faktu, že si mohli na rozdíl od ostatních vojáků vydělat. Prapory se dále dělily na lehké a těžké. Rozdíl mezi nimi byl prostý, v lehkých vojáci pomáhali na stavbách či v lesích. Ve druhých jmenovaných zamířili branci do dolů. Roty, které se řadily mezi lehké PTP, pracovaly například na stavbě sídliště Petřiny nebo Ústřední vojenské nemocnice v Praze.
Otázkou zůstává, proč si někteří vojáci vysloužili působení u černých baronů. Společným jmenovatelem se stala závadnost vůči režimu nebo nespolehlivost. Takové osoby byly zařazeny do kategorie „E“ a nezacházelo se s nimi v rukavičkách. Důkazem je stovka mrtvých za čtyřleté období PTP.
Díky, měnová reformo
Další atypickou věcí, se kterou se člověk mohl u PTP potkat, byla „pseudovýplata“. Vojáci pracovali na stavbách a dostávali mzdu. Ta byla samozřejmě snížena oproti normálním zaměstnancům, část si vzala armáda. Z toho byl financován život vojáka, tudíž ošacení, ubytování a oděv. Zbylá částka byla brancům uložena, nicméně v průběhu měnové reformy vojákům prakticky nic nezbylo. Nadřízení finance vyměnili v kurzu 50:1.
Mohlo se také stát, že vojíni zůstali u útvaru déle, než měli. Povinná vojenská služba trvala dva roky, pravidelně se stávalo, že u PTP si lidé odkroutili několik měsíců navíc. Do toho všeho se k brancům připojily osoby štítící se práce, takže u roty mohli působit i šedesátníci, kteří se znelíbili režimu.
Nad označením „pétépák“ se začalo smrákat začátkem roku 1954, kdy začalo pomalé uvolňování po smrti Stalina a Gottwalda. Pomocné technické prapory byly zrušeny a nahradily je Technické prapory. Do těch chodili většinou lidé se špatným zdravím, ale po zrušení PTP se v nich začali objevovat i „politicky i všeobecně nebezpeční“ lidé.
Vojáci, kteří působili u černých baronů, zažívali i po propuštění své. Často byli sledováni Státní bezpečností a nemohli najít kloudné zaměstnání. V době pražského jara dokonce vznikl Svaz PTP, lidé, již působili u „pétépáků“, byli dokonce v roce 1991 rehabilitováni.
Film, který osud PTP přibližoval, zrcadlí především situaci v Technických praporech. To je ostatně poznat i na složení vojáků, kdy se setkává vojín Jasánek, který trpí zdravotními problémy, a třeba vojín Ciml, jenž pro změnu kradl. Snímek částečně situaci černých baronů zlehčuje, musíme si však uvědomit, že to byla jedna z nejhorších forem vojny.
