Vyrostla v Německu, ale díky své matce mluví plynně rusky. Do Moskvy se odstěhovala před rokem a v bytě po mrtvé babičce prožila několikatýdenní izolaci i atmosféru uzamčeného města. Fotografka a dokumentaristka Nanna Heitmann přibližuje atmosféru, která panuje v Rusku poslední měsíce.
„Na počátku pandemie na mě asi nejvíc zapůsobila procesí kněžích kráčejících kolem kláštěrů. Rozstřikovali kolem sebe svěcenou vodu, zpívali a modlili se, aby bylo Rusko před koronaviry ochráněno,“ popsala ve své reportáži pro National Geographic.
„Dozvěděla jsem se o tom z Instagramu, kde jeden z kněží, kterého sleduji, napsal, že veřejné modlitby plánuje na každý večer,“ dodala Heitmannová, která se po příjezdu z Německa do Ruska cítila slabá a obávala se, že sama koronavirem onemocněla.
„To, že mám COVID-19, jsem si myslela už v březnu. Na chvíli jsem se musela vrátit do Německa za prací, se zastávkou v Maďarsku, a když jsem přijela zpátky do Moskvy, bylo mi velmi zle. Neměla jsem sice horečku a protilátky se u mě nepotvrdily, ale úplně jsem ztratila čich a hodně jsem kašlala, zvlášť v noci. Zůstal jsem proto zavřená v bytě celé dva týdny, jen proto, že jsem sledovala zahraniční zprávy a tušila, že bych mohla být velmi infekční,“ řekla Heitmann
Strach a podivná vakcína
Když se pandemie začala šířit, Rusko uzavřelo hranici s Čínou a čísla diagnostikovaných i mrtvých začala prudce stoupat. Do 12. srpna Rusko informovalo o čtvrtém největším počtu potvrzených případů COVID-19 na světě, asi 907 000, podle údajů z Ruska i mezinárodních zdrojů.
„Před pár dny jsme se navíc dozvěděli, že Rusko vydává svou vlastní verzi vakcíny, ačkoliv její testování bylo velmi pochybné,“ doplnila Heitmann skepticky.
Pohanka nad zlato
V březnu, když jsem si nařídila dobrovolnou karanténu, jsem hodně sledovala zahraniční zpravodajské servery a sociální média a byla jsem relativně v klidu. Jenže pak se rozkřiklo, že se blíží uzavření města, uzavření metra, obchodů i supermarketů. Na jednom z našich místních trhů začali lidé ve velkém skupovat pohanku a na ulicích se začali objevovat lidé v maskách. Ze dne na den atmosféra zhoustla.
29. března opravdu přišly příkazy k uzamčení města. V Moskvě směli lidé opustit své domovy pouze pro pohotovostní lékařskou péči, vyvenčit psa nebo dojít si nakoupit. „Já jako novinářka jsem měla výjimku a mohla jsem se procházet venku. Vlastně jsem ale nevěděla, kde začít, čeho se chytit. Byla jsem taková ztracená,“ popisuje Heitmannová své pocity, stejně jako mnozí další novináři, jež si vedli pandemické deníky.
„Jak se dá vyfotografovat nebezpečí, které není na první pohled vidět?“
Velikonoce pod rouškou
Pravoslavné Velikonoce letos připadly na 19. dubna, kdy se měl slavit nejdůležitější svátek roku v Rusku. Starosta Moskvy řekl, že církve nesmí dovolit tradiční průvody nebo přeplněné kostely. "Jsme na úpatí horolezecké křivky," řekl tehdy novinářům Sergej Sobjanin. "Nejsme ani blízko vrcholu." A tak skončila i náboženská procesí kolem klášterů.
„Mezi náboženskými vůdci tedy probíhalo mnoho dohad o pandemické bezpečnosti versus důležitosti formálního skupinového uctívání,“ vysvětlila Heitmannová. Otázka velikonočních oslav tak byla ponechána na jednotlivých starostech. „Jela jsem do starého města Tveru, asi dvě hodiny vlakem z Moskvy, kde starosta rozhodl, že se budou konat velikonoční oslavy, pokud budou dodržována zvláštní pravidla,“ dodala.
Lidi v bezpečén vzdálenosti od sebe udržovaly značky na podlaze a speciální stráž u vchodu do kostela kontrolovala roušky a dezinfekci rukou. „To samozřejmě všude nefungovalo. Viděla jsem plno lidí, kteří spolu zpívají a chodí kolem kostela a na dodržování rozestupů kašlou,“ popisuje.
Heitmannová, která se letos ortodoxní velikoneční bohoslužby zúčastnila vůbec poprvé, ji popsala jako magickou a krásnou, ale zároveň vzhledem k okolnostem i sebevražednou.
Nemocnice praskající ve švech
„Když jsem navštívila moskevské nemocnice, zjistila jsem, že také udržují bezpečnostní stráž u dveří. Všechny moskevské nemocnice mají svá čísla. Moje první zastávka byla v čísle 52, které se obvykle specializuje na selhání ledvin, imunologii, gynekologii, onemocnění krve atd. Ale tehdy se stalo centrem COVID-19, stejně jako ostatní nemocnice v Moskvě,“ popisuje.
„Uvnitř nemocnic to bylo strašné. Od chvíle, kdy jsem vstoupila do výtahu, ocitla jsem se v červené zóně, která je považována za kontaminovanou,“ dodává.
Ale červená zóna v Moskvě byla podle jejích slov doslova nekonečná.
„Personál převádí pacienty z budovy do budovy, sestry připravující léky COVID, infuze a antibiotika spěchají od jednoho pacientovi ke druhému... Jeden malý pacient, který ve chvíli, kdy jsem tam chtěla fotit, právě dorazil do nemocnice, byl tak nemocný, že musel být okamžitě intubován,“ popisuje své zkušenosti.
Moskevskou jednotku intenzivní péče popsala fotografka jako místo, kde všichni lidé vypadají spíš mrtví než živí. „Je tu trapné ticho. Vidíte těla, která se již nepohybují. Některá těla vypadají jako porcelán,“ uzavřela svou reportáž.
