V předchozím díle našeho seriálu jsem vám představil několik variant, kdy a na základě čeho může odsouzený v rámci extramurálních aktivit dočasně opustit vězení. Ovšem co když zneužije vkládané důvěry a přeci jenom uteče? A jedná se vůbec o útěk v tom pravém slova smyslu, jako by utekl ze své cely ve věznici? O tom, ale i o důsledcích z takového jednání si povíme více v dnešní kapitole.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Dříve než věznice odsouzenému povolí opuštění věznice, ať už kvůli přidělení práce na nestřeženém pracovišti, krátké vycházce nebo přerušení trestu na několik dní, vždy zasedá komise, která takovéto rozhodnutí zvažuje na základě všech možných aspektů. Částečně se zohledňuje délka uloženého i vykonaného trestu odsouzeného, trestná činnost, kterou spáchal, ale především jeho chování během výkonu trestu. Schvalovací komise složená z řad zaměstnanců věznice vznáší a posuzuje možné připomínky a rizika takového rozhodnutí se vší vážností, neboť povolit odsouzenému opuštění věznice je závažné rozhodnutí plné odpovědnosti.
Nikdo totiž nemůže se stoprocentní jistotu predikovat, zdali odsouzený uteče nebo neuteče či zdali se během útěku dopustí trestné činnosti a někomu dokonce i ublíží nebo ne. I přes hodnocení všech možných rizik a potřeb odsouzeného, dokonce i pomocí počítačového programu, letitých zkušeností zaměstnanců věznice, zkrátka stále existuje riziko, že se prostě odsouzenému nebude chtít vracet zpět za mříže. Na pomyslné misce vah tak leží proti sobě dva faktory. Na misce jedné je to zmíněné riziko útěku a s tím i spojené komplikace, respektive všechny následky, ke kterým by mohlo během útěku dojít. Na misce druhé pak leží obrovské množství výhod, které odsouzení smějící brány věznice opustit přinášejí.
Tuzemské věznice totiž zřídily už stovky pracovních míst pro odsouzené u externích firem, které se nacházejí právě mimo areál věznice. Z této skutečnosti těží de facto všichni zúčastnění. Firmy mají levnou pracovní sílu, aniž by musely řešit fluktuaci zaměstnanců. Samozřejmě to sype vězeňské službě do kasy a nakonec si vydělají i sami odsouzení. Ovšem těm je spíše než finanční odměna odměnou skutečnost, že nejsou za mřížemi, nýbrž na civilním pracovišti mezi normálními lidmi. Extramurální aktivity také patří mezi ty nejsilnější motivační činitele, jaké věznice můžou nabídnout. Snad každý by chtěl být aspoň na těch pár dní doma se svou rodinou nebo se jen podívat ven a jít někam na malý výlet. Nakonec klady převažují zápory a věznice své odsouzené ven pouští.
Rozhodně se nedá mluvit o tom, že všichni odsouzení jsou uvědomělí a nezneužívají důvěry, která jim je dána. Někteří vězni navazují s civilními zaměstnanci různé styky a domlouvají si tak dál své byznysy spočívající především v dodávkách drog, které se následně pašují do věznice. Tuto skutečnost ostatně dosvědčuje i poslední a stále ještě čerstvý případ příbramské věznice, kdy média veřejnost informovala o úspěšném zátahu, na jehož konci byli obviněni tři odsouzení a tři civilní zaměstnanci externí firmy.
V jiných případech se některým vězňům natolik zalíbí na svobodě, že zkrátka zpátky za mříže nechtějí a raději se lehkomyslně schovávají, kde to jenom jde. Přestože jde o poměrně závažné situace, stávají se řady kuriózních případů. Například jeden vězeň se rozhodl jít jednoduše domů namísto toho, aby šel z práce rovnou do basy. Ovšem místo uvítání ho doma otec seřezal. Potom ho naložil do auta a jednoduše svého syna přivezl zpátky do basy, kde ho předal dozorčí vězeňské službě. V druhém případě se odsouzený rozhodl opustit své pracoviště a jet za svojí přítelkyní. Ani se však neobtěžoval s převlékáním do civilního oděvu a jenom tak ve vězeňském pracovním úboru (typicky černé montérky s černou blůzou) se rozhodl stopnout si nějaké auto. Zdvižený palec nemusel držet dlouho, neboť mu brzy jedno auto zastavilo. Ovšem jaké to asi muselo být pro vězně překvapení, když uviděl za volantem sedět dozorce, kterému skončila směna a byl na cestě domů. Naložil tedy odsouzeného, otočil auto a rovnou ho zavezl zpět do věznice.
Každopádně jakékoli podlehnutí pokušení nevrátit se zpátky do věznice s sebou nese pro odsouzené vážné důsledky. Útěk z věznice je trestán ze všeho nejpřísněji. Uteče-li totiž odsouzený přímo z věznice, dopustí se takovým jednáním maření úředního rozhodnutí a podle § 337 odst. 3 mu může soud navýšit trest až o dalších 5 let navíc. Uteče-li však vězeň z nestřeženého pracoviště či se nevrátí z vycházky, tak není tak tvrdým trestem postižen, ale stále se dopouští maření úředního rozhodnutí a soud jej podle § 337 odst. 1 může potrestat navýšením trestu až o 2 roky k trestu původnímu navíc. Ovšem v takovýchto přídech, jako jsem například uvedl s odsouzeným, kterého nabral dozorce při stopování, si většinou věznice trestá sama.
Nevrátí-li se odsouzení z vycházky, nebo se vytratí z pracoviště, tak musí zaměstnanci věznice tuto skutečnost ohlásit na Generální ředitelství VS ČR. V některých případech se utvoří výjezdová skupina, která po vězni intenzivně pátrá. Podaří-li se vězně během pár hodin dopadnout nebo se sám od sebe vrátí (i takové případy se stávají), tak se to snaží věznice vyřešit kázeňským řízením. Odsouzený jde na několik dní na díru, propadne se do nejhorší diferenční skupiny a má definitivně po všech výhodách. Ne zřídkakdy je i eskortován do jiné (zpravidla horší) věznice.
Samozřejmě ho s největší pravděpodobností čeká i přeřazení do vyššího stupně zabezpečení. Žádná věznice pochopitelně nechce, aby se nějak mluvilo o tom, jak z ní utíkají vězni, kdykoli se jim to zlíbí, a právě proto se pokud možno snaží takovéto „rychlé“ případy řešit interně. Každý obdobný případ samozřejmě vyvolá vlnu dočasných omezení, která se dotknou jistým způsobem všech odsouzených z dané věznice. Kolikrát se už stalo, že měla celá řada odsouzených schválené a domluvené přerušení trestu na Vánoce a kvůli jednání takového hlupáka byla pozastavena všem veškerá přerušení trestu, a to i na dobu tří měsíců.
Jen čistě pro zajímavost uvedu, jak se k útěkům staví naše sousední Německo. Tam totiž když vězeň uteče a nezpůsobí při tom žádný trestný čin, není trestán navíc dalšími roky vězení. V Německu se touha po útěku považuje za zcela přirozenou každé zajaté živé bytosti, a proto takový čin trestán není. V případě, kdy totiž vězeň uteče, je to považováno za selhání vězeňského systému, nikoli za selhání odsouzeného.
No jo, jiný kraj, jiný mrav. Já osobně v tom našem systému nerozumím jenom tomu, proč je útěk z vězení mnohonásobně více trestán než útěk z volného pracoviště či z vycházky. Pro mě je útěk jako útěk a trestat by se měly všechny případy stejně. Kdo totiž ani během pobytu za mřížemi nedokáže převzít odpovědnost za své vlastní činy, a navíc se ještě rozhodne pro útěk, měl by být potrestán bez rozdílu stejně jako každý jiný.
