V posledních letech se zdá, že se Španělé uvolí snad až k smrti. Nedělní předčasné parlamentní volby jsou už čtvrtým volebním kláním v zemi za poslední čtyři roky. Španělští voliči jdou navíc už potřetí v řadě k volbám předčasným, když naposledy rozhodovali o složení obou komor zdejšího parlamentu letos v dubnu. Vítězné levici se ale opět nepodařilo sestavit vládu s většinovou podporou parlamentu, takže politici posílají voliče znovu k volebním urnám, aby zkusili parlamentní karty rozdat aspoň trochu jinak. Přečtěte si tři hlavní důvody, proč sledovat nedělní španělské volby.
1. Čekání na většinu
Do již zmíněného roku 2015 byla španělská politika několik desetiletí soubojem levicových socialistů (PSOE) a pravicových lidovců (PP). Obě velké celostátní strany se střídaly u moci a byly schopné získávat většinu. Když to ani jedné z nich s většinou nevyšlo, vzájemně si umožňovaly menšinové vlády, protože na celostátní politické scéně neměly reálné konkurenty a nemusely se bát, že jim voliči utečou.
Řada korupčních afér i ekonomická krize ovšem španělskou politiku zásadně proměnily a systém dvou velkých stran zmizel v nenávratnu. Lidovcům a socialistům vyrostli na celostátním politickém hřišti tři velcí rivalové. Z protestního hnutí Indignados vyrostla nová alternativní levice – hnutí Podemos česky Můžeme), které je tak moc vlevo, že jeho lídři dokonce obdivují bývalého venezuelského prezidenta Chavese, který svou zemi přivedl nejen k autoritativní socialistické revoluci, ale také k propadu do bídy.
Jako alternativa k lidovcům naopak vzniklo středové protikorupční hnutí Občané (Ciudanios), které má ale blíže k pravici, protože velmi tvrdě vystupuje proti všech autonomistickým nebo separatistickým snahám v Katalánsku nebo Baskicku.
V letošních dubnových volbách navíc poprvé uspěl nový parlamentní subjekt napravo od lidovců, když se poprvé do Kortesů dostalo silně pravicové, národně-konzervativní hnutí Vox (latinsky Hlas).
V takto rozdrobené, „nové“ španělské politice se už oběma dříve dominantním stranám nedaří získávat většinu. Rozdrobení scény dospělo dokonce až tak daleko, že většinu nemají už ani levicový (socialisté a Podemos) ani pravicový (lidovci, Občané a Vox) blok, protože ve španělském parlamentu zasedají také regionalistické a separatistické strany z Katalánska, Baskicka a řady dalších španělských regionů. Zejména ty katalánské ale nyní nechtějí moc uzavírat s celostátními stranami kompromisy – a tak je španělská politika několik posledních let zaklíněná v nekonečném patu.
V zítřejších volbách by měli zůstat nejsilnější stranou socialisté úřadujícího premiéra Pedro Sáncheze, ale průzkumy jim nedávají šanci na zisk většiny v parlamentu. Dokonce se zdá, že většinu nebudou mít socialisté ani s potenciálními levicovými spojenci. Nelze proto vyloučit, že pat přetrvá i po nedělním uhadování, protože ve stejné situaci jsou i potenciální spojenci na pravici. Zisk většiny křesel v dolní komoře v parlamentu pro jeden z bloků by byl překvapením, které ale nelze dopředu úplně vyloučit.
2. Rozčílení Katalánci jako jazýček na vahách
Jazýčkem na vahách proto mohou i nadále zůstat katalánští separatisté. Tématem voleb proto bude opět i otázka katalánské samostatnosti. Tu ovšem všechny celošpanělské strany odmítají, i když se odprava doleva liší v intenzitě odporu proti katalánským požadavkům. Silně konzervativní Vox by nejradši Kataláncům úplně zrušil autonomii, naopak polokomunistické hnutí Podemos by připustilo i oficiální referendum o vzniku samostatného katalánského státu.
To vše dělá z katalánských stran formaci, která se nemá na čem domluvit se španělskou pravicí (včetně umírněnějších, ale stále dost protikalánských lidovců), ale mohla by uzavřít kompromis s levicí. Jenže cenou by mohl být požadavek na omilostnění katalánských politiků, kteří zorganizovali v rozporu s celošpanělskými zákony referendum o nezávislosti Katalánska a byli za to odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody. Takový ústupek ovšem odmítá i favorit voleb a dosavadní socialistický premiér Pedro Sánchez, protože by se okamžitě stal terčem útoku pravice, která ho už teď líčí jako někoho, kdo je schopen se separatisty v Katalánsku kolaborovat. I o dalším osudu odsouzených katalánských politiků a celého separatistického hnutí rozhodne zítřejší výsledek.
3. Přenesený Franco a nástup silně pravicové formace
Volby už naopak nerozhodnou o tom, kde bude pochován bývalý španělský diktátor Francisco Franco. Jeho hrob v jím vybudovaném památníku obětí občanské války (Valle de Los Caídos) byl dlouho kontroverzní otázkou pro španělskou levici. Požadovala proto dlouhodobě přenesení ostatků v 70. letech zemřelého tradicionalistického diktátora na obyčejný hřbitov. Pravice to odmítala jako zbytečné jitření historických křivd a levicovou propagandu. Těsně před volbami ovšem vláda socialistického premiéra Sáncheze u soudu definitivně přemohla odpor Francovy rodiny a následně ostatky diktátora exhumovala a přenesla do rodinné hrobky Francových na hřbitově na okraji Madridu. Lídři opozice kontrovali, že taková gesta problémy Španělska nevyřeší a levice jen sbírá body.
Historická debata navíc zřejmě posílila silně konzervativní a nacionalistickou stranu Vox, která Francův režim minimálně neodmítá. Podle průzkumů podpora strany Vox těsně před volbami raketově narostla a průzkumy jí dávají více než 15 procent, což by jí mohlo dotáhnout až na třetí místo za socialisty a lidovce. Vox je označován často za krajně pravicovou stranu, ale nejde určitě o pravicové extremisty, spíše silně konzervativní pravicově protestní formaci se silně nacionalistickou rétorikou.
Lidovci jsou ochotní jít s Voxem do spojenectví a pokud se zastaví pád antikatalánských, středových Občanů, mohla by spojená pravice při troše štěstí vyšachovat z vlády i socialistického volebního vítěze.
Výsledky budou ale zřejmě velmi těsné, takže se vyplatí sledovat nedělní online přenos Reflexu. Volební místnosti se ve Španělsku uzavřou v neděli večer ve 20 hodin.
