Politikou se u nás víceméně pohrdá. Parlamentní demokracie a právní stát nestačí, musí být opřeny o mravnost. A mravnost u nás znamená, že se nekrade. Viz slavný výrok našeho revolucionáře Andreje Babiše, který by měl být vytesán na průčelí budovy parlamentu: „Dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli. Teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.“
Teď by bylo dobré vystavit těmto „obyčejným lidem“ za jejich dělání pořádku účet. V roce 2017 se to nějak moc nepovedlo.
Revoluční léta 2013–2021 jsou spojena se dvěma velkými jmény: Miloš Zeman a Andrej Babiš (či v opačném pořadí, jak chcete).
Jakési vyznání víry vyslovil první z nich, intelektuál a teoretik už v lednu 1992. V debatě o obecném referendu ve Federálním shromáždění ČSFR se odvolal na slova jednoho psychiatra, že „třetina obyvatel této země je slabá duchem, každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik, zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt“. A revolucionář teoretik z toho vyvodil, že poslanci FS ČSFR jsou kompetentní rozhodovat o významných otázkách, protože jsou na tom přece jen o fous lépe než pokleslý lid.
Pan Zeman dal najevo jednak víru, že lidé jsou opravdu takoví, a zároveň, že si nechají líbit, když se k nim jejich představitelé podle toho budou chovat. Zatím mu to dvakrát klaplo: lid ho za nějaký čas dvakrát po sobě v plebiscitní volbě zvolil prezidentem.
A v letech 2013 a 2017 se dvakrát po sobě demokratickou cestou prokousal k moci Andrej Babiš se svým Anofertem.
Pan Zeman, intelektuál a teoretik, vyslovil teoréma. Pan Babiš, politický praktik, se pak podle něho osm let řídil. A všechno šlo jako na drátku.
Teď v nadcházejících volbách by bylo velmi užitečné, aby veřejnost a politici, kteří ji mají reprezentovat, jednoznačně řekli: teoréma je falešné a zavrženíhodné a politika, která z něho po osm let vycházela, nestála za nic.
Na to, abychom to mohli říci, máme čtyři dny času. Soudě podle periodicity českých dějin bude další příležitost za dvacet, čtyřicet nebo tři sta let.
