Volební systém a pravidla pro volbu poslanců Evropského parlamentu se v jednotlivých členských státech liší, systém však musí plnit několik podmínek určených Evropskou unií. Už když vznikal orgán, kterému dnes říkáme Evropský parlament, počítali jeho otcové-zakladatelé, že se jednou bude volit přímo a jednotným volebním systémem ve všech členských zemích. Trvalo přes 20 let, než se v roce 1979 prosadila přímá volba a skončila každoroční nominace evropských poslanců národními parlamenty. Sen o jednotném volebním systému pro celou EU se naopak nenaplnil dodnes.
Zásady volebních systémů
Ještě Maastrichtská smlouva z roku 1993 počítala s tím, že Evropský parlament vypracuje jeho návrh a Rada ho následně jednomyslně schválí. Jenže shoda všech členských států se v Radě nikdy nenašla, a tak se v Amsterodamské smlouvě z roku 1997 už slevilo a přešlo na možnost „zásad společných všem členským státům“. Na základě tohoto článku tak již nebylo nutné přijmout jednotný volební systém, ale pouze společné zásady, kterými se měly napříště členské státy řídit.
Společné zásady byly zavedeny v roce 2002 a jedná se o tři základní principy, kterými jsou poměrnost volebního systému, uzavírací klauzule v maximální výši 5 % a dělení území státu na volební obvody způsobem, který neomezuje princip poměrnosti. Poměrností se rozumí volba podle zásad poměrného zastoupení na základě kandidátních listin nebo na základě jednotlivých převoditelných hlasů (STV), což je systém, který se používá v Irsku a na Maltě a v němž volič čísluje kandidáty v pořadí, jak si je přeje v parlamentu. Nová úprava už pouze neumožňuje většinový volební systém, kterým se původně poslanci volili ve Velké Británii.
Český volební systém
U nás proto máme svůj vlastní volební systém pro evropské volby. Celá Česká republika tvoří pro účely těchto voleb jeden volební obvod. Volič si vybírá hlasovací lístek jedné ze stran nebo koalic a může na něm kroužkem u jména kandidáta udělit až dva preferenční hlasy. Ve volbách v České republice nemohou kandidovat nezávislí kandidáti ani jejich sdružení, protože jsou do voleb připuštěny pouze registrované politické strany nebo jejich koalice.
Hranice 5 procent
Do tzv. skrutinia, v němž se rozděluje 21 českých mandátů v Evropském parlamentu, postupují strany nebo koalice, které celostátně překročí pět procent hlasů. Ve volbách do Europarlamentu se tedy na rozdíl od například sněmovních voleb hranice pro zisk mandátů nezvyšuje u koalic podle počtu jejich členů a samostatně kandidující strany i jejich vícečetné koalice mají stejná pravidla.
d'Hondtův poměrný systém
Mezi volební strany, které pětiprocentní hranici překročí, se mandáty rozdělují pomocí poměrného systému, a to v podobě tzv. d'Hondtova dělitele, kdy se zisk každé strany nejprve dělí celými čísly od 1 do 21. Výsledky dělení se potom seřadí od největšího k nejmenšímu a 21 největším „výsledkům“ se přidělí mandáty. Podle toho, kolikrát je tedy výsledek dělení zisku konkrétní volební strany obsažen mezi 21 nejvyššími, získá strana odpovídající počet mandátů.
Skákání za 5 procent
Základem pro určení toho, kteří kandidáti v rámci úspěšné strany získají jednotlivé straně přidělené mandáty, je původní pořadí na kandidátce, jak ho dopředu určila samotná strana. Toto pořadí se mění pouze, když některý z kandidátů získá alespoň 5 procent preferenčních hlasů („kroužků“) z celkového zisku hlasů jeho volební strany, a to opět na celostátní úrovni. Takto úspěšný skokan bude nově zařazen na první místo pořadí kandidátů pro přidělování mandátů.
Pokud by některá strana tedy například získala ve volbách celostátně sto tisíc hlasů, na tento „skok dopředu“ bude její kandidát potřebovat alespoň 5 tisíc kroužků. V případě, že by těchto „skokanů“ bylo více, seřadí se v čele kandidátky podle počtu kroužků, které každý z nich získal. Podle takto vzniklého pořadí se nejenom po volbách přidělují konkrétním kandidátům mandáty, ale navíc podle něho také nastupují náhradníci, pokud se v Evropském parlamentu uprázdní místo. Na uvolněné místo totiž vždy nastupuje náhradník z téže volební strany.
Jaké jsou šance stran na úspěch? Podívejte se na předvolební průzkumy >>>
Od čtvrtka do neděle
Všechny tyto detaily volebního systému se v každé členské zemi liší. Dobře to lze ukázat i třeba na dni, kdy se v jednotlivých členských zemích do Evropského parlamentu volí. Unijní úprava pouze stanoví, že volby začínají ve čtvrtek ráno a končí následující neděli. Samotné členské země si proto vlastním volebním zákonem určují, kdy se u nich budou volby konat. Nizozemci a Britové dosud volili ve čtvrtek, Irové a Češi (odpoledne) v pátek, Češi (dopoledne), Slováci, Lotyši a Francouzi v zámořských územích v sobotu a zbytek EU v neděli.
Právě tato rozrůzněnost je zastánci jednotného volebního zákona představována jako ukázka, že volby potřebují sjednotit, protože se takto musí čekat se zveřejněním výsledku až tři dny, aby se neovlivňovaly výsledky v zemích, kde se volí později. Těžko si lze sice představit, že voliči třeba v „nedělní“ Itálii se budou rozhodovat podle dřívějších výsledků ze „čtvrtečního“ Nizozemska, ale argument se přesto používá. Proti němu stojí naopak tvrzení, že je přece lepší, když lidé půjdou volit ve své zemi v den, na který jsou většinou zvyklí z jiných voleb, a to zvlášť, když účast v evropských volbách stále klesá. A takto to je s celou diskuzí o sjednocení volebního systém pro evropské volby a vlastně i s celou EU, na níž je možné nahlížet stejně jako na volební systém ze dvou úhlů.
V každém případě letos budeme muset čekat se zveřejněním výsledků na Itálii, kde se volební místnosti zavírají až v neděli ve 23:00.
