Část hnutí naštvaných Francouzů, známého jako žluté vesty, se rozhodla, že politicky dobude Štrasburk. V lůně hnutí se totiž zrodila myšlenka na samostatnou kandidátku žlutých vest pro nadcházející evropské volby. Už brzo bychom tak mohli v jednacím sále štrasburského parlamentu vidět poslance ve žlutých vestách, protože aktuální průzkumy dávají kandidátce vzešlé z protestního hnutí až 13 procent hlasů pro klání o místa v Evropském parlamentu.
Kdo ale jsou protestující, kteří se pravidelně o víkendech scházejí v desetitisícových počtech v ulicích francouzských měst? Hnutí začalo v reakci na snahu prezidenta Macrona zvýšit daň z pohonných hmot, což jeho vláda zdůvodňovala ekologickou potřebou. Proti návrhu se zvedla vlna protestů, jejímž symbolem se staly žluté vesty, které musí francouzští motoristé od roku 2008 povinně vozit ve svých autech.
Tyto dva momenty vedly mnohé k trochu unáhlenému závěru, že protestní hnutí má středostavovský charakter a jedná se vlastně o vzbouření střední třídy. Možná to tak bylo alespoň trochu v úplném začátku a je pravda, že odpor proti nové ekologické dani z pohonných hmot vyjádřila v průzkumech veřejného mínění většina Francouzů. Prezident Macron po určitém váhání novou daň odvolal, ale protesty to už nezastavilo.
Požadavky: Milionářská daň a referenda
Lidé v ulicích totiž měli další požadavky, které už byly většinou více sociálního charakteru. Patřilo mezi ně kromě rezignace prezidenta Macrona například zvýšení minimální mzdy, ale také návrat speciální „milionářské“ daně pro nejbohatší Francouze. Protestující navíc také volají po posílení přímé demokracie a zavedení tzv. referend z občanské iniciativy, kdy by se o návrhu, který podpisem podpoří určitý počet občanů, muselo konat lidové hlasování.
Posun k radikálnímu protestu naznačují i další aktivity „žlutých vest“ či minimálně jejich části. I když pomineme násilí v centrech měst, najdeme jich hned několik. K protestní vlně totiž například patří i výzva, aby si Francouzi v určený den vybrali z bankomatů maximum svých úspor, což by vedlo ke zhroucení „nespravedlivého“ bankovního systému.
Jiným symbolem hnutí žlutých vest se staly blokády nejenom silnic, ale hlavně mýtných bran na francouzských dálnicích. Mnoho z těchto bran navíc příznivci žlutých vest úplně zničili, protože v nich vidí další symbol nerovnosti Francouzů a zvyšování životních nákladů. Středostavovský prvek, pokud vůbec existoval, se z protestů tedy poměrně rychle vytratil. I autor tohoto textu na konci roku osobně navštívil jeden z „blokačních“ táborů žlutých vest ve východní Francii, a ten jednoznačně připomínal typické protesty francouzských odborářů nebo zemědělců.
Žluté vesty: Bílí rodilí Francouzi z venkova
Zajímavé je bez pochyby také sociální složení protestujících. Ti se mnohem více, dá se říct většinově, rekrutují z venkovských oblastí Francie či menších měst a jde většinou o Francouze bělošského původu. Venkovský původ protestujících je také vysvětlením, proč bylo tolik požadavků (daň z pohonných hmot i mýto) spojeno s automobilovou dopravou, která je na řídce osídleném venkově naprosto klíčová.
Žluté vesty naopak nemají mnoho přívrženců ve velkých městech ani na jejich předměstích, kde značné procento obyvatel tvoří lidé, jejichž předci se ve Francii nenarodili. Přistěhovalci a jejich potomci jsou mezi protestujícími proto zastoupeni velmi málo. Stejně tak platí, že ke žlutým vestám patří hlavně lidé s nižším příjmem, z čehož vyplývá zdůrazňování problému nerovnosti ve společnosti.
Program a příznivci
Orientaci v tom, kam vlastně v názorovém spektru patří žluté vesty komplikuje i to, že hnutí nemá žádné institucionalizované vedení. Spíše se v jeho neformálním čele objevují jednotliví mluvčí, kteří vyjadřují své vlastní požadavky.
Průzkumy ukázaly, že voličsky žluté vesty častěji patří k politickým okrajům a vůbec nejvíce jejich kandidátka pro evropské volby i jiné volby může hlasy přebrat pravicově protestnímu Národnímu sdružení Marine Le Penové. Zdá se, že už i ona je v očích některých Francouzů součástí politického establishmentu. Příznivce hnutí ale najdeme průřezově napříč celým politickým spektrem.
Hnutí žlutých vest z počátku trochu připomínalo nedávné španělské hnutí „rozzlobených“ (indignados), ale bylo na rozdíl od něj méně spojeno s mladou generací a nemělo navíc oproti španělský protestům úplně nenásilný charakter. „Vestaři“ jsou proto do určité míry pokračovateli francouzského hnutí zvaného poujadismus, které v 50. letech stavělo na odporu „malých“, „obyčejných“ lidí proti elitám. Ale díky více sociálním tématům se „vesty“ možná nejvíce podobají italskému Hnutí 5 hvězd, jehož lídr a italský vicepremiér Luigi di Maio je ostatně veřejně a silně podpořil. Přidal se k němu ale i lídr pravicově protestní Ligy severu a další italský vicepremiér Matteo Salvini.
Už se perou
Pokud by se hnutí udrželo pohromadě a bylo schopné se minimálně do evropských voleb nerozhádat, má ve volbách určitě šanci obsadit některá poslanecká křesla. Už pár dní po ohlášení „žluté“ kandidátky do evropských voleb se ale ozvala jiná skupina „vest,“ že si zakládá zase jinou politickou stranu.
Cesta žlutých vest do Štraburku proto určitě nebude úplně přímá a jednoduchá. Různorodé a nejednotné hnutí bez jasného vedení je sice ideální pro pouliční protesty, má ale své limity, pokud se chce přetvořit ve volební politickou sílu.
