Nezdá se, že by u nás nyní bylo ohrožení demokracie aktuální, ale jsou zde určité indicie, jichý je potřeba si pozorně všímat.
Dobrý den, pane profesore!
Myslíte si také jako někteří novináři, že je u nás nyní po volbách ohrožena demokracie? Zdravím Vás a přeji dobrý podzim.
J. Krejčí, Praha
Demokracie je ohrožena všude a neustále. Jednotlivá společenství se však mezi sebou liší v tom, do jaké míry svou hospodářskou a politickou stabilitou toto ohrožení umenšují, či naopak aktualizují. Ohrožení demokracie může být vnější, jak tomu bylo pod zprvu nepřekonatelnými vlivy sousedních mocností, a vnitřní, například vinou hospodářské krize, vysoké nezaměstnanosti, působením kulisy vnějšího nepřítele jako beranidla autoritářských subjektů na cestě k moci apod.
Nezdá se, že by u nás nyní bylo ohrožení demokracie aktuální, ale jsou zde určité indicie, jichž je třeba si pozorně všímat, neboť demokratický systém může být nahlodáván postupně a nenápadně, přičemž každé drobné omezení „je ještě stravitelné“. Lidem například nevadí spojení moci politické, ekonomické a mediální („vždyť o nic nejde, hlavně aby to fungovalo“).
Tím se ovšem nebezpečně zakládá na nezvratné změny, jež vyselektují zprvu čistě utilitární etiku nikoli nepodobnou etice mafiánských rodin newyorského podsvětí a posléze i toleranci k jejímu postupnému vymizení. Těm, pro něž jsou tyto úvahy příliš abstraktní, lze doporučit sledování drobných ukazatelů, jež mohou skutečné ohrožení demokracie naznačovat. Mezi taková znamení bude patřit ovládnutí polostátního penězovodu ČEZ a Všeobecné zdravotní pojišťovny vládnoucím subjektem, jenž by zároveň jako soukromník byl příjemcem sponzorských darů, dotací a majitelem nasmlouvaných zdravotnických zařízení.
Další jsou konkrétní indikátory svobody slova a pokusů o její omezení: pokud budou z televize „odejiti“ například Marek Wollner, Nora Fridrichová či Václav Moravec, bude to významné varování, že se něco moc nepěkného děje. V další fázi takového vývoje může dojít k zastrašování nepohodlných novinářů, jako tomu je v Rusku, kde jsou nezřídka nejen umlčeni, ale i zavražděni. To byl osud nejen Anny Politkovské, ale více než 130 dalších novinářů jen od roku 2000.
Výsledkem je pak kvazisvoboda slova omezená pouze na několik ojedinělých pramenů, jež skoro nikdo nečte a které slouží pouze k legitimizaci systému. Opoziční předáci jsou ohroženi na osobní svobodě a zhusta i na životě. K těmto „markerům“ si sám (či sama, podle jména to nepoznám, omlouvám se) můžete nadefinovat své vlastní mezníky, jež budete sledovat. Horší je, že nikdo při takovém plíživém vývoji neumí říci, kdy je „z hromádky hromada“ a kdy byl Rubikon překročen.
Jiný scénář může ovšem znamenat náhlou a dramatickou změnu, jako byl únor 1948, kdy se „kormidlo dějin“ otočí ze dne na den, byť se na takovou změnu pod povrchem dlouho předem zadělává. Dokud však fungují svobodné a nefalšované volby a dokud nespokojenost obyvatelstva není vystupňována hospodářskou krizí či nějakým vážným ohrožením, lze stále doufat ve vývojovou korekci, jež v tradičně demokratických zemích stabilitu demokratickými mechanismy dlouhodobě zajišťuje. To se ovšem některým politikům jeví jako zbytečné „blábolení“. Ostatně už Lenin řekl, že parlament je žvanírna. Pojďme to ostražitě sledovat a dejme si vědět. Zatím jsem stále optimistou.
