V letošních volbách do Poslanecké sněmovny se o hlas voličů po celém zemi bude ucházet zhruba sedm a půl tisíce kandidátů. U více než třetiny z nich (34,7 %) bude na volebním lístku za jejich jménem napsáno „bez politické příslušnosti“. Jistě, tato skutečnost je dána především tím, že o hlasy voličů se budou ucházet různá nezávislá uskupení a takřka narychlo ulepené sněmovní „ad hoc strany“. Přesto pohled i na některé kandidátky zavedených stran signalizuje, že personálním přetlakem právě netrpí a ruku k dílu při jejich sestavování musel – stranickou hantýrkou řečeno - přidat každý „kdo je alespoň trošku náš“.
Ono se není čemu divit, tuzemské politické strany připomínají spíš elitní kluby s klesající členskou základnou. O žádných masových politických stranách jako tomu je v některých zemích na západ od českých hranic nemůže být ani řeči. Je to dáno tím, že drtivá většina Čechů si od politiky drží distanc a považuje ji za cosi špinavého a nečestného. Schopní lidé se realizují v jiných oborech a proto vedle omezeného množství schopných a vůdčích jedinců se ve stranách vesměs rozprostírá personální šeď a taková ta přizvukující většina (samozřejmě čest výjimkám!).
Zatímco o víkendech většina lidí tráví volný čas doma s rodinami, na výletech či blouděním po nákupních centrech, tito partajní funkcionáři všeho druhu a všech stupňů sedí na konferencích, mudrcují, hloubají, nakonec si vše jednomyslně odhlasují a pak si dají guláš se dvěma pivy a jedou večer domů. A když takto proběhne několik desítek schůzí, vyplave z toho jedno usnesení, které pak možná některý partajní náčelník přednese ve sněmovně nebo ho řekne do novin. Takže jak zřejmé, o moc velké vzrůšo nejde. Aby mně bylo rozuměno, já tento postup či mechanismus nekritizuji pro jeho podstatu či průběh, ale z hlediska produktivity a užitku stráveného času.
Když pak přijde na sestavování kandidátek, začíná skutečné terno. V rámci okresu, regionu či kraje spolu soupeří či kooperují jednotlivé lokální buňky, které si vzájemně autují nebo podporují své kandidáty. Vedle zasloužilých politiků a parlamentem ošlehaných matadorů se na ně chtějí nahrnout i idealisté či naopak všehoschopní a mocichtiví kariéristé, pro které je pocit moci silnější než viagra.
Zbytek pak tvoří lidé, kteří nejsou takoví ani makoví. Jsou prostě normální, nijak se veřejně neprofilují a jejich názory nikdo nezná. Ale mají třeba prestižní povolání nebo zajímavý životní osud (anebo dokonce ani to ani ono) a partajní náčelníci usoudí, že pro pestrost a vyváženost kandidátky by se tam hodili. Na nějaká zadní a nevolitelná místa, samozřejmě.
Jenže tato představa je velice iluzorní. Vzhledem k možnosti udělování až čtyř preferenčních hlasů neboli kroužkování v rámci jedné kandidátky se tu otevírá prostor, že člověk, který měl být na kandidátce jaksi do počtu a dělat na ní křoví, je zvolen poslancem. Z minulosti je známo mnoho příkladů, kdy lidé úmyslně dávali kroužky kandidátům ze zadních pozic a do sněmovny naopak nepustili četné zprofanované nebo nepopulární tváře. Pro řadu z nich to byl šok a byly známy i případy, kdy se pak nezvolení lídři dožadovali, aby jim zvolení poslanci vrátili část peněz na kampaň anebo jim přenechali svoje místo.
A jak toto kroužkování funguje? Pokud se volič rozhodne udělit svým favoritům „kroužky“ čili preferenční hlasy, může tak učinit u čtyř jmen na příslušné kandidátce. Samotné kroužkování probíhá tak, že volič zakroužkuje čísla u jejich jmen. Pokud příslušný kandidát získá takový počet kroužků, který odpovídá pěti procentům z celkového množství hlasů, které strana získala v daném kraji, postupuje v rámci kraje na první místo její kandidátky. Je-li v konečném součtu takových hojně preferovaných kandidátů více, jejich pořadí se sestavuje podle počtu získaných jednotlivých kroužků. Pokud jsou na však hlasovacím lístku více než čtyři kroužky, nepřihlíží se k nim, ale hlas pro celou stranu zůstává platný.
Před čtyřmi lety docházelo v rámci jednotlivých krajů k četnému kroužkování a do Poslanecké sněmovny nastoupilo velkém množství nováčků. To samé lze očekávat i letos. Nezapomínejme, že mandáty se rozdělují v rámci jednotlivých krajů a pro zisk nutných pěti procent preferenčních hlasů z celkového počtu hlasů pro stranickou kandidátku (samozřejmě vedle nutného dosažení přirozeného prahu a pěti procent hlasů v celé zemi) stačí jen několik tisícovek takových kroužků.
Považuji za správné, že voliči mají možnost takto si určovat, koho vyšlou do sněmovny a vzpírají se vůli a moci partajních sekretariátů. Proto je úplně jedno, jak jsou kandidátky sestaveny a je potřeba, aby si ji vždy volič prohlídl celou. Ušetří se tak „utrpení“, když chce dát hlas své straně, ale volební lídr se mu nelíbí. Kroužky jsou právě onou ideální možností, jak tento postoj dát najevo. Napříč kandidátkami většiny stran se najdou skutečné osobnosti, přestože některé z nich byly na listiny dopsány a měly dělat ono křoví. Ale volič by se neměl nechat svést a dát svůj hlas, komu chce a ne tomu, koho mu strkají jednotlivé strany pod nos na předních pozicích.
