Příští týden máme v Česku parlamentní volby, a to volby naprosto zásadní. Patrně jedny z nejdůležitějších za posledních 10 let. Podmínkou pro získání zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR je získání dostatečného počtu hlasů. Většina čtenářů asi slyšela o existenci pětiprocentní uzavírací klauzule. Uplatní se i letos. Zmíněná uzavírací klauzule umožňuje zastoupení pouze těch, kteří překročí jistý počet hlasů. Co je jejím úskalím?
Velký problém vidím v „propadání“ (či dokonce „kradení“ hlasů). Pokud volíte stranu či hnutí, jež nedosáhne v našem případě pěti procent hlasů, tak je váš hlas de facto přerozdělen mezi úspěšnější volební subjekty, a to tak, že vítězná strana dostane z vašeho propadnuvšího hlasu nejvíce. To je jistě matematicky správné, avšak ústavněprávně a politicky do značné míry diskutabilní.
Například pakliže volíte nějakou menší stranu a ta nedosáhne pěti procent a vyhraje třeba hnutí ANO, a i když je kupříkladu bytostně nesnášíte, ve výsledku hlasujete paradoxně nejvíce pro ně. Je to spravedlivé? Nedochází zde k pokřivení vůle voličovy?
Není pět procent jako „pět procent“
Důležitá věc – i když je zmíněná hranice sice dle zákona „pouze“ pětiprocentní, psychologicky je vlastně vyšší, jelikož spousta voličů raději z opatrnosti nehlasuje pro menší strany, aby se vyhnuli efektu „propadlého“ hlasu. A aby, nedej Bože, ve finále nehlasovali pro nejsilnější, jim třeba velice nepříjemné volební subjekty, jak bylo naznačeno v příkladu výše.
Takové chování voličstva je nepochybně logické a děje se tak skoro všude na světě, nicméně nepřímo omezuje ve svých následcích svobodnou soutěž stran, a zejména politických idejí. Takže pozor, není pět procent jako „pět procent“.
Jaké je řešení?
Jedním z řešení popsaných již dávno v politologii i ústavním právu je ponechání prázdných křesel ve sněmovně. Prostě křesla za „podlimitní“ strany by se nepřerozdělovala, ale zůstala by prázdná. Takže by naše PSP neměla 200 členů, ale například 185 nebo 178, přirozeně dle výsledku voleb v daném volebním období. Toto řešení je sice ústavněprávně relativně čisté, nicméně nese s sebou značné provozní problémy, kupříkladu při dosahování usnášeníschopnosti (jak na plénu, tak třeba i ve výborech a komisích) nebo pro dosažení ústavní třípětinové většiny etc.
Ostřejší satirik by nejspíš naopak dodal, že prázdné křeslo by mohlo být užitečnější, a hlavně levnější než někteří dnešní poslanci a poslankyně, lhostejno, zda vládní, či opoziční, nebo dokonce z Brna.
Autor tohoto komentáře před „prázdnými parlamentními křesly“ preferuje řešení jiné. Snižme dnešní, pětiprocentní uzavírací hranici na tři nebo dvě a půl procenta.
Propadlo by (respektive bylo by nespravedlivě přerozděleno) méně voličských hlasů. Vím, větším volebním stranám se toto řešení asi nebude líbit, ale bylo by rozhodně spravedlivější než dnešní stav. Navíc politická strana, která je dnes úspěšná a velká, může být za pár let subjektem méně úspěšným. Notabene i takovým pašákům, jako jsou lidovci, se stalo, že jejich hlasy nedávno propadly, jelikož nepokořili pětiprocentní hranici. Nyní něco obdobného hrozí exvládní topce, a nejen jí.
Významný právní filozof Gustav Radbruch kdysi výstižně popsal zásadní hodnotový spor v moderním právu: právo má, zjednodušeně řečeno, tři cíle: právní jistotu, spravedlnost a efektivitu. Těchto tří vznešených cílů nelze bohužel nikdy dosáhnout zároveň v plné míře.
Pakliže by se snížila zmíněná uzavírací klauzule, jak navrhuji výše, tak by se pravděpodobně v důsledku více stran zastoupených ve sněmovně snížila efektivita parlamentních procedur, avšak značně by posílila spravedlnost celé volební procedury. Je přece bláznivé, pokud hlasujete pro někoho, a váš hlas dostane (byť ne celý) jeho názorový soupeř.
O snížení uzavírací hranice by bylo vhodné uvažovat i pro další typy voleb (například krajské), ale to je již námět na další komentář.
