Hlavní anticenu za omezování svobody projevu v zemi obdržela skupina zákonodárců v čele s komunistickým poslancem Zdeňkem Ondráčkem. Získali ji za pokus obnovit trestný čin hanobení prezidenta republiky. Novelu, která počítala s trestem v podobě až jednoho roku za mřížemi, nakonec letos Poslanecká sněmovna ani nezačala projednávat. Předlohu přitom původně podepsalo šest desítek poslanců z řad KSČM, ČSSD, ANO a Úsvitu přímé demokracie. Někteří signatáři ale po kritice veřejnosti své podpisy stáhli.
Pro úplnost je potřeba dodat, že od tohoto návrhu se brzy distancovala většina lídrů parlamentních stran včetně premiéra Bohuslava Sobotky či šéfa ANO Andreje Babiše. Prezident Miloš Zeman se však zachoval jako chytrá horákyně, když prohlásil, že by takový zákon ani vetovat nemohl, protože by byl v konfliktu zájmu.
Autoři inkriminované předlohy zdůvodňovali nutnost ochrany prezidenta před zhrubnutím společnosti a rostoucí verbální vulgaritou. O tom, že vybrané chování a vybraná mluva z našich životů poněkud mizí, snad není potřeba polemizovat. Vidí to, slyší a zažívá denně snad každý. Je však s podivem, že se autoři novely nezabývali, čím jsou tyto jevy způsobeny a zda snad nejsou i určitou reakcí na dění ve společnosti či potažmo samotných politiků.
Stačí se jen na chvíli podívat, jak vypadají zasedání Poslanecké sněmovny, nedělní polední diskuse, výroky některých politiků včetně samotného prezidenta, který si takřka libuje v provokování a ponižování svých oponentů a nesouhlasičů. Tohle je jako v pořádku?
Samotnou kapitolou je pak skutečnost, kde zainteresovaní zákonodárci berou právo mentorovat národ a stavět se do takřka monarchistické role, z níž budou lidem diktovat, jak se mají chovat, co si mají myslet a jak se mohou projevovat. K tomuhle jim zřejmě voliči hlas nedali...
Jistě, asi nikomu by nebylo po chuti, kdyby se o něm celé davy veřejně nebo na sociálních sítích vyjadřovaly hanlivě, urážlivě či vulgárně. Na druhou stranu všichni politici – tedy včetně prezidenta republiky – se ucházeli o své funkce u občanů ve volbách. Jsou tedy de facto jejich zaměstnanci, a navíc jsou velice slušně placeni z daní, které erár nejprve těmto občanům sebere z jejich výdělků. Politici se o zvolení ucházeli dobrovolně, nikdo je k tomu nenutil a nikdo je taky nenutí, aby tuto práci dělali, pokud nechtějí a cítí se veřejností „ponižováni“. Mohou se přece jít živit něčím jiným.
Jedním z hlavních výdobytků demokracie je svoboda projevu a tedy i právo kritizovat. Každý se projevuje dle svého naturelu, vzdělání a rozumových schopností. Tedy někdo sofistikovaně, jiný zase jadrněji a někdo až vulgárně. Ale v žádném případě není úkolem politiků tyto lidi vychovávat či dokonce trestat za projevený názor vůči nim samotným.
V současné době předvolební kampaň nabírá na obrátkách. Denně jsou v novinách, na webu, v televizi či v rozhlase desítky rozhovorů nebo diskusí, ve kterých politici přesvědčují občany, aby svůj hlas dali jim, a napadají své konkurenty. Někdy to vidět, číst nebo poslouchat vyžaduje velice silný žaludek a přemáhání se. A to hodnotíme jen formu, obsah by byl na samostatný článek. Řada těchto proklamací politiků je přitom plná lží, polopravd, překroucených dat či úplným popřením názorů, které titíž politici hlásali před posledními volbami nebo dokonce na začátku letošního roku. Člověk u toho nechápavě kroutí hlavou, tedy v tom lepším případě...
Česká společnost je nyní ve varu. Blíží se parlamentní i prezidentské volby. V obou jde o hodně, hlavní aktéři jsou si toho vědomi a pro dosažení svých cílů jsou schopni použít jakýkoliv prostředek. Ale nedělejme si iluze, nečisté kampaně se dějí i v západní Evropě nebo v USA. Kritika veřejných představitelů je však v těchto zemích zcela běžným projevem občanské společnosti. A hlásíme-li se k hodnotám západního světa, musíme veškeré dění přijmout takové, jaké je. To, co rozhodne, budou volby a hlavním úkolem pro každého je si uvědomit, co chce, komu věří, a podle toho se u urny rozhodne.
