Když dva nebo tři dělají totéž, není to vždycky totéž. Vůdce britské levice Jeremy Corbyn, který jen těsně prohrál volby s konzervativní Theresou Mayovou, je nezpochybnitelný radikál. Ač mu táhne na sedmdesát, se svou názorovou výbavou by se u nás klidně mohl stát neformálním vůdcem nějaké mladé komunistické buňky, již by staří pardálové typu Vojtěcha Filipa, Mirka Grebeníčka a spol. tiše trpěli jako levicovou úchylku.
Corbyn se nestydí vzývat ty největší světové levicové lumpy; například blahé paměti diktátora Huga Cháveze, který svými rovnostářskými recepty přivedl bohatou Venezuelu na buben a pokraj občanské války. Do Evropy by pozval několikanásobně více uprchlíků než Angela Merkelová. Znárodnil by, na co oko lidské popatří. Co by se dělo, kdyby stanul v čele Británie, těžko říci. Pravděpodobně by ze ctihodného království novou Kubu nevybudoval, ale veselo by jistě bylo.
Corbyn teď vystoupil téměř jako nejzářivější rocková hvězda na největším hudebním festivalu na světě v britském Glastonbury a dostalo se mu bouřlivých ovací od převážně mladého publika. Neudivuje mě to, na Západě k sobě radikalismus, mládí a rokenrol zhruba od šedesátých let patří. A Corbyn má charisma a mluví jasnou řečí – kapitalismus je zlo, buržousty napřed oškubeme a pak naházíme do Temže. Mayovou vládnout nenecháme, dost bylo utrpení a nerovnosti, jsme na řadě!
I naše tradiční strany trpí nutností oslovovat mladé voliče. Jdou na to ale různě. Třeba Zelení především šviháckým knírkem a radikálním slovníkem svého vůdce Matěje Stropnického – do kabinetu dějin českých politických kuriozit vejde třeba jeho geniální povzdech o době, která je tak zlá, že lidé se musí živit dokonce prací. Nechci jej přeceňovat, ale na nějaké lokální české verzi festivalu Glastonbury by mohl zaujmout.
Vše o parlamentních volbách 2017 na Reflex.cz >>>
Nejtěžší váhu v tažení na mladé voliče ovšem aktuálně vytáhla sociální demokracie, když do funkce tajemníka pro Evropskou unii, nového „pana Evropu“, jmenovala ekonoma Aleše Chmelaře, jenž je typickým produktem moderního, vzdělaného, mladého (v listopadu 1989 mu byly dva roky, start Klausova neřízeného kapitalismu tedy zažil v mateřské škole) a Bruselem ošlehaného mladého muže. Netuším, jestli všichni jeho vrstevníci chtěli být jako on; v necelých třiceti letech nést na svých bedrech osud našeho vztahu k Bruselu je opravdu výzva hodná moderní doby. Ale mělo by se to rozhodně vyzkoušet.
Zkuste jej navléknout do trička, zavést na jeden z českých letních festivalů, ať na něm přečte pár vět ze svého osobního vyznání, které po jeho jmenování začalo kolovat na internetu: „Věřím, že empirie zásadně odporuje idealistickým základním kamenům klasické ekonomie, především kvůli lidské psychologii, existenci externalit, informační asymetrii, neoptimálním výsledkům nekooperativních interakcí, nemožnosti okamžité adaptabilnosti cen, časové inkonzistenci, tendenci tržní oligopolizace a obecně nedokonalé soutěži. Proto věřím v anticyklické, korektivní a strategické zásahy demokratické veřejné moci do hospodářství a považuji za nezbytné, aby demokraticky spravovaná společnost byla protiváhou čistě ,tržním‘ mechanismům, neschopným alokovat zdroje sociálně a environmentálně optimálním způsobem.“
Jestli ovšem naší tradiční levici přinese tento slovní nářez v boji proti Andreji Babišovi nějaké body, si vůbec nejsem jist. I když, ta časová inkonzistence a environmentální alokace mě skoro dostaly do kolen… Tomu říkám rokenrol po bruselském způsobu.
Text vyšel jako editorial tištěného Reflexu č. 26-27/2017.
