Náš politický zvyk je, že zákony platí jen tak nějak. Vedle zákona platí i rozumnost, správný účel, aby byl klid, aby se dosáhlo domněle správného cíle. Nastane-li neobvyklá politická situace, tyto fráze platí trojnásob, i když se to už mockrát nevyplatilo. Nejvíc Benešovi, přijal mnichovskou dohodu bez ústavního postupu, a po válce proto upadl do zajetí komunistů.
Prezident je moderátor
Tím, že Sobotka demisi vlády odvolal, problém odsunul na příště. Na místo toho otevřel problém, jestli Zeman navržené odvolání ministra Babiše přijme.
Politici prodávají demisi jako něco nesmírně komplikovaného a obtížně řešitelného, jako velkou politickou krizi, třebaže ústava ví, jak na to. Není to nijak složité. Premiér dá demisi, prezident ji přijme nebo nepřijme. Má prostor k jednání. Může premiéra přemlouvat, aby demisi stáhl, může dávat argumenty či jinak na něj působit. Pokud premiér na demisi trvá, musí ji prezident přijmout. Je to vždy demise celé vlády, nikoliv části. Považovat demisi za „osobní demisi jen premiéra“ bylo absurdní.
Dalším krokem je, že prezident jmenuje nového premiéra a ten má právo navrhnout prezidentovi svou vlastní vládu. Prezident ji, třeba po debatách, jmenuje. Vláda pak žádá Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Když ji nedostane, postup se opakuje. Pokud je opět neúspěšný, navrhne dalšího premiéra prezidentovi předseda sněmovny. Není možné, aby sbor ministrů vládl bez premiéra, který dal demisi, nebo aby tomu sboru prezident dodal nového premiéra. Pokud premiér dá demisi a prezident ho nepřesvědčí, aby ji stáhl, končí celá vláda. Prezident je moderátor, nikoliv tvůrce vlády.
Vláda na rozkaz?
Každý vláda, jež by vznikla bez této ústavní procedury, je neústavní. Její členové by měli být trestně stíháni za porušení ústavy. Žádný, byť stokrát „rozumný“ důvod nikoho k porušení ústavy neopravňuje. Ani termíny voleb či klid k práci, ani žádná dohoda politických sil. Ústava také nezná žádnou úřednickou vládu, natož starou vládu doplněnou novým premiérem. Nezná ani vládu překlenovací či vládu v demisi do voleb. A každá vláda, která získá důvěru, je plnohodnotná. Vládne, nedostane-li od sněmovny důvěru, o niž požádá, nebo nedůvěru, o kterou nežádala, nebo dokud premiér nedá demisi. Sama musí dát demisi po volbách.
Jiný způsob vzniku vlády než ten, jejž popisuje ústava, není přípustný. Přesto nás politici zaplavují nejrůznějšími úvahami, jak na to. Navrhují, co by bylo rozumné, a že se nemají předčasnými volbami obtěžovat občané. Dedukují, co znamená termín „demisi nepřijme“, aniž by vysvětlili, co by pak bylo. Vláda na rozkaz prezidenta? To je snad možné jen v diktatuře, kde je argumentem i šibenice. A tváří se, že je před nimi neřešitelný spletenec problémů, jež oni svou genialitou rozpletou. Někteří vypadají, jako by ústavu ani nečetli. Jiní ji chtějí mazaně oblafnout nabízením „správných řešení, která si přeje lid“. Co mají všichni dělat, říká ústava jasně. Co si lid přeje, řekne volbami.
Republika jako ryba
Vláda Rusnokova nedostala důvěru. Přesto stát řídila půl roku bez mandátu. Její existence prošla s mlčenlivým souhlasem. Nenašel se žalobce ani soudce. Panoval pocit, že na tom už nezáleží. Když jde o rajčata na hlavě prezidenta, je čiperných žalobců a soudců dost. Když jde o nejvážnější ústavní poruchy, je ticho po všech vlastech českých.
Republika, stejně jako ryby, smrdí odshora, od zacházení s ústavou. Nyní prožíváme další pokusy o neústavní postup. Ospravedlňuje to prý krize státu. Žádná ale není, krizi mají pánové Sobotka a Babiš. Ostatní si mohou v ústavě přečíst, co dál. Ústava není dílo zábavné, ale je zásadní. Když ho budeme ignorovat jako čert kříž, budeme brzy v pekle. To pak teprve bude krize státu. Pak se teprve bude volat: Do zbraně, občané, na barikády, vy potomci husitů.
