nahoru

Deset mužů z Hradu: Edvard Beneš se za války stal diktátorem

Josef Mlejnek ml.30. ledna 2018 • 15:50
Edvard Beneš
Edvard Beneš
• foto: 
Profimedia.cz

„Bez Beneše bychom republiku neměli,“ stanovil Masaryk hlavní argument pro Benešovo nástupnictví už na počátku vzniku Československa. Usilovná snaha „prezidenta Osvoboditele“ prosadit svého nejtěsnějšího spolupracovníka ze zahraničního odboje za svého nástupce v prezidentském úřadu svědčí o zvláštních, až „monarchických“ rysech prvorepublikového republikanismu. Beneš, Masarykův „politický syn“ i faktický člen jeho rodiny, měl po něm zasednout na panovnický stolec.

Tato zvláštnost našla vyjádření i v samotném textu ústavy z roku 1920, která pro výkon prezidentské funkce stanovila minimální věk 35 let (tolik tehdy bylo Benešovi), zatímco pro senátora platila hranice 45 let. Předáci politických stran Masarykovo přání vlažně akceptovali a nedovolili si proti němu otevřeně vystupovat. Ve skutečnosti ale nechávali otázku nástupnictví otevřenou. Respektovali sice Benešovu nenahraditelnost v zahraniční politice, to, že je dobře zapsán u státníků tehdy rozhodujících evropských mocností, ale Beneše rádi rozhodně neměli. I Hradu a Masarykovi nejbližší lidé, včetně Karla Čapka, neskrývali, že se jen obtížně vyrovnávají s Benešovou chladnou strojovostí a nedostatkem citu. Autor hry, jež dala světu slovo robot, možná s hrůzou tušil, že při setkání s Benešem má před sebou jakéhosi robota z masa a kostí.

Život je boj

Beneš vyrůstal ve skromných poměrech a mezi vrstevníky zaujímal pozici otloukánka. Tehdy se v něm patrně zrodila touha dostat se nahoru, a to nemilosrdně, takřka za každou cenu. Matka z něj chtěla mít kněze, nicméně víru mu – někdy přímo doslova – vytloukli z hlavy jeho starší volnomyšlenkářští bratři, a co nezvládli oni, dokončili pokrokářští učitelé. Na střední škole si podle vlastních slov našel náhradní „evangelium“ – sociální darwinismus. Přijal za svůj názor, že život v lidské společnosti je především urputným bojem o přežití, v němž mohou zvítězit jen ti nejschopnější. „Dovedu jít k cíli i přes mrtvoly, dovedu i zabít,“ řekl prý Lvu Sychravovi.

Edvard Beneš: Dramatické okamžiky druhého prezidenta ČSR. Co soudil o komunistickém puči?

Masarykovi vytýkal Beneš přílišnou náboženskost, přebytek romantismu. On sám uznával pouze chladnou, všech citů zbavenou „analysu“, jejíž závěry pak hodlal prosazovat v praxi všemi dostupnými prostředky. Nazýval to „vědeckou politikou“, k níž se celý život hlásil. Ideál vládce viděl v racionalistickém sociologovi, který nejprve vše promyslí a zanalyzuje v rovině teoretické a pak své neomylné vědecké závěry machiavellisticky zrealizuje v rovině praxe. A sám se snažil právě takovým vládcem být. Není asi nelogické, že člověk, který povýšil strohý vědecký racionalismus na nové náboženství, sám sebe dotvořil do podoby živého robota.

Stranictvím Beneš opovrhoval, považoval ho spíše za nutné zlo a počítal s budoucí redukcí politických stran na maximálně dvě až tři. Tato redukce našla pak své vyjádření v poválečném systému Národní fronty, který usnadnil komunistům cestu k moci. Edvard Beneš neopovrhoval pouze stranami, stejně svrchu hleděl i na domácí české politiky. Směs jeho samotářství, intelektuální povýšenosti i čistě mocenských ohledů pak vedla k tomu, že Beneš dělal vše sám a nechtěl k rozhodování připustit nikoho dalšího. Antonín Klimek cituje v knize Boj o Hrad profesora edinburské univerzity a Masarykova přítele Charlese Saroela, jenž ve své studii o Benešovi z roku 1922 (po řadě obdivných stránek) napsal: „Pan Beneš je příliš ochoten brát na sebe úkoly, které vykonat je takřka nad síly jakéhokoli smrtelníka. Zapomíná, že dokonce Napoleon se musel naučit způsobu delegování velké části své práce na pečlivě vybrané poručíky.“

Brilantní analytik

Od vzniku republiky až do svého zvolení prezidentem roku 1935 zastával Beneš funkci ministra zahraničí. „Starost o zahraniční a mezinárodní věci bude vždycky to nejprvnější pro každého našeho presidenta!“ pronesl Masaryk v roce 1934. Rok předtím nastoupil v Německu k moci Adolf Hitler. Edvard Beneš tak převzal prezidentský úřad v době, kdy se versailleský bezpečnostní systém začal definitivně hroutit. A jak byl zvyklý dělat vše sám, ležela hlavní tíha zodpovědnosti v době mnichovské krize na něm. Ostatní ho nechali, neboť se tak alespoň zbavili zodpovědnosti.

Když prezident spojuje: Fascinující příběh finského prezidenta, který o víkendu…

Za války se jako hlava odboje stal – podle vlastních slov – diktátorem. Rozhodoval sám, ostatní sice občas něco namítali, ale Beneš měl své koncepce a představy, jak dosáhnout jejich naplnění. Právě v době války moc československého (exilového) prezidenta kulminovala. Ještě před jejím koncem, v zimě a na jaře 1945, však Beneš přenechal klíčové mocenské posty v nové vládě komunistům. Právě za války dostal Beneš příležitost, aby sám sobě i okolí dokázal, že je brilantním analytikem nejen mezinárodního dění, ale přímo rozhodujících dějinných sil, že dovede správně předvídat budoucí vývoj a včas zabezpečit Československu pevnou pozici na straně vítězů globálního střetnutí. Jak si tento sociolog-machiavellista tedy vedl?

Na mírové konferenci ve Versailles v roce 1919 zažil Beneš, jaké to je, když jsou plány určujících mocností v souladu s plány menšího jedince a on z toho dovede těžit. Ještě v roce 1915 živořil v bídě v pařížském exilu, kde se živil chlebem mazaným levnou marmeládou a upatlanými prsty smolil agitační brožurky bojovně nazvané „Zničte Rakousko-Uhersko!“. Žil sám, psal si jen s Masarykem a některými členy rodiny. Až po čase mu Milan Rastislav Štefánik díky svým kontaktům ve vysokých politických a podnikatelských kruzích obstaral nějaké peníze, takže se mohl slušně obléci a přesídlit na lepší adresu. Však za to také bonvivánského Štefánika dlouho a upřímně nenáviděl.

Zeman a zdraví: Čím lékaři dopují pana prezidenta?
Jiří X. Doležal 28. ledna 2018 • 20:26

Zeman a zdraví: Čím lékaři dopují pana prezidenta?

Edvard Beneš zažil zázračný obrat, kdy se v průběhu pouhých tří let přenesl z plesnivého bytu na předměstí do královského zámku ve Versailles, kde se rozhodovalo o osudech světa. Nehrál tu sice hlavní roli, avšak mohl by klidně aspirovat na Oscara za nejlepší výkon v roli vedlejší. Otázkou je, nakolik si svůj vzestup zavinil sám a nakolik ho vyneslo slepé tsunami dějin. Subjektivně si však určitě vytvářel různá zdůvodnění pro první verzi.

Doufal, že versailleské mírové dohody o poválečném uspořádání nastolí říši, nad níž slunce nezapadá. Začalo zapadat docela rychle, ale, jak známo, po západu slunce nebývá hned tma, což někomu postačí, aby si ještě dlouho vytvářel iluzi pravého poledne. Mnichov 1938 jí však učinil definitivně přítrž. Mocnosti najednou neodměňovaly, a naopak vrčely a cenily zuby. V případě Francie sladké a hrdého Albionu šlo o zuby zrádné a pokrytecky zbabělé, ale stisk od nich bolí snad nejvíc. Zde leží kořen Benešovy touhy po satisfakci za každou cenu, která ho přivedla do Stalinovy náruče.

Naděje v Moskvě

Edvard Beneš navíc pochopil, že Versailles druhé světové války leží v Moskvě, v čemž se nemýlil. Vůbec nebyl hloupý, často u něj nalezneme stopy velmi prozíravé intuice i pronikavé, zejména sociologické vhledy do budoucnosti. Světlo jeho intuicí, analýz a koncepcí u tohoto navenek chladně racionalistického robota zatemňovala a deformovala lidská nedokonalost a hřích. Pýcha (rádoby)zasvěceného znalce objektivních zákonitostí běhu světa, uražená ješitnost, vskutku až jedovatá pomstychtivost.

Varující zpráva z voleb: Drahoš či Fischer míří do politiky. To dál atomizuje střed a …

Od února 1948 v podstatě neutichly spory, zda se prezident Beneš mohl, či měl komunistům postavit. Ale Beneš přece komunistům ani vzdorovat nechtěl, neměl to v plánu, neboť vytvořil koncepci sbližování komunismu s kapitalismem, jakési třetí cesty. Západní welfare state, jenž vrcholí v 70. letech minulého století, dává Benešovi vlastně za pravdu, ale jen zčásti, neboť skutečnost vypadala o dost jinak, než jak si Beneš představoval.

Pronikavost úsudku se u něj spojovala se slepou (a pyšnou) vírou ve Stalinovo pragmatické zmoudření. Beneš tedy nechtěl s komunismem bojovat, on ho hodlal polidštit, humanizovat, westernizovat. Již tato strategie musela vést do záhuby. „Podíl doktora Beneše na polidštění Stalina“ – tak měl znít název oslavného spisku vystaveného na pultech knihkupectví po celé zeměkouli, jenž však nikdy neopustil říši prezidentových snů a fantazií. Sám si oděl svého vlka do roucha beránčího ...

Byl vinen?

Krátce po komunistickém převratu vydal Ferdinand Peroutka brožurku Byl Edvard Beneš vinen? „V únoru 1948 byly vyvozeny jen poslední důsledky z toho, co ve skutečnosti se stalo před třemi lety. Revoluce byla v Československu provedena už roku 1945, když komunisté v moskevských jednáních se zmocnili ministerstva vnitra a když potom ... uchvátili většinu rozhodujících pozic ve státě,“ píše autor Budování státu o jeho smutném konci. Beneš jim v tom příliš nebránil podobně jako většina demokratických politiků, o nichž Klement Gottwald prohlásil, že v březnu 1945, při jednáních o tzv. košické vládě, „měli prázdné ruce a prázdné hlavy“.

Volby skončily, zklidněte hormon. 5 volebních nesmyslů a 5 důvodů k optimismu

Když měly být v únoru 1948 „vyvozeny poslední důsledky“, demokraté se podobně jako v době Mnichova spolehli na Beneše. Tedy na muže, jenž už patrně vnitřně rezignoval dávno předtím, a nadto hodně nemocného, a pak se přeli, čím vším je vlastně vinen. Ti šťastnější z demokratů se takto přeli v exilu, ti méně šťastní v Jáchymově. Benešovo pohrdání domácí provinciální „elitou“ bylo tedy do jisté míry na místě. Na druhou stranu – sociologicko-politický robot E. B. se přece jen dost přepočítal. Nebyl zas až tak geniální, jak si pyšně myslel.

Na závěr popišme obtížně pochopitelný paradox. Chladný suchar Beneš s tolika chybami byl a dodnes je mnohými vřele milován. Možná je to proto, že přece jen zosobňuje odkaz Masarykovy první republiky a je považován za přesvědčeného demokrata, který podlehl přesile, nejprve hnědé, pak rudé. Prestiž a pozici prezidentského úřadu však tak jako tak umocnil. Ostatně, i komunisté stáli o to, aby Beneš zůstal na Hradě a formálně zaštítil jejich puč, což odevzdaný Beneš učinil. „Fungoval po nějakou dobu jako sací papír, kterým se osušovalo písmo na ortelech, jež vydávali noví diktátoři,“ adresoval mu pak Peroutka ostrá hořká slova.

Bohumil Pečinka: Drahoš mohl vyhrát, ale Zeman podal výkon na hranici svých možností
Zeman byl před volbami bezchybný, Drahoš bídný. Dál se uvidí podle mentálního zdraví,…

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

O ekonomických dopadech prezidentských voleb čtěte na E15.cz

Josef Mlejnek ml.




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,820
22,730
28,480
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější