Redaktorka Reflexu Jana Bendová se setkala se všemi vyzyvateli současného prezidenta Miloše Zemana. V záplavě názorů o euru, Rusku nebo Babišovi, u nich poodhaluje i lidštější stránky. Co mají rádi, jaké jsou jejich kořeny a jak se chovají při osobním setkání. Další v seriálu je Jiří Hynek. Věděli jste, že umí stáhnout králíka?
Je pondělí a jdu na rande s Jiřím Hynkem. Předsedou Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Kávu si mám dát s mužem, který je uváděn jako zbrojař, chce každým svým činem hájit národní zájmy, není prý zbabělec, soudí, že prezidentská role velitele ozbrojených sil je strašně podceňovaná, mluví o neohýbání hřbetu, jeho strana Realisté chce zavést povinný vojenský výcvik pro muže a v ústavě zaručit právo na zbraň. Celé je to takové vlastenecké, hrdé a kapánek militaristické.
Scházím v centru Prahy, u hlavního nádraží, po schodišti, na němž cítím ledacos, jen tu národní hrdost ne. Na chodníku zkontroluji, zda mé holínky zůstaly naleštěné. Ne že bych čekala muže v oprýmkované operetní uniformě, ale respekt mám, to ano.
Nejsem zbrojař
Už jím vybraná kavárna mi s prvotní představou neladí. Je v provensálském stylu, samé vůně a tretky. I muž, který si dává tvarohový dort, vojácky nevypadá. „Já nejsem militarista ani zbrojař, to mi tam pořád dávají média! Stojím v čele nevládní neziskové organizace, která nebere ani peníze z rozpočtu, ani ze zahraničí,“ brání se nálepce pistolnického lobbisty absolvent matfyzu, kdysi programátor.
Jestli to nebude tím vaším důrazem na roli vrchního velitele armády, nabízím vysvětlení. „Ta není v tom, že bych si oblékl uniformu a velel. Určitě bych ale nikdy nepřipustil, aby se škrtal obranný rozpočet.“ Bezpečnostní situace v Evropě se podle něj zhoršuje. „Začínáme se chovat jako Říše římská před zánikem. Ignorujeme bezpečnostní hrozby.“ Tou největší je podle něj nelegální příliv migrantů do Evropy.
Proto kvér do každé rodiny? ptám se maličko jízlivě toho příjemného a podle jeho vlastních slov houževnatého, klidného pána. „Když neubráníte vlastní zemi, tak ji budujete pro někoho jiného.“ Citát pak ještě doplní o další, od švýcarského kolegy: Každá země má armádu. Když ne vlastní, tak cizí. „My je tu měli taky a bylo nám tehdy nejhůř.“
Má pravdu, říkám si a jdu do sebe. „Víte, mně vadí, že jsme slovo národ, a nemluvím o nacionalismu, ten je mi odporný, úplně zatratili. Podívejte se na Američany, jak naslouchají hymně s dlaní na srdci. Nebo vojáci amerického námořnictva. Zpívají‚ my sloužíme svému národu, my sloužíme na moři‘. A nestydí se za to.“
Povinný výcvik
A ten tříměsíční výcvik? naléhám dál, ovšem s vnitřní úlevou, že synci z naší rodiny už povolávák nestihnou. Mám totiž lehce pacifistické sklony (byť bych se při napadení zachovala nejspíš jako Čapkova Matka). „Dokážou bránit aspoň svou rodinu.“
Ale aby to nevypadalo, že jsme se bavili jen o vznešených záležitostech vlasti, národa a obrany: pan Hynek je šachista a člen klubu nejinteligentnějších lidí Mensa. IQ přes sto padesát. „Ale co vám pán Bůh dá někde, může vám ubrat jinde,“ říká s odstupem. Jeho prý od „ubrání jinde“ uchránili rodiče. „Bydleli jsme na vesnici, nakrmit slepice, zabít a stáhnout králíka, vydělávat si fyzickou prací, v tom mi táta neodpustil ani milimetr.“
Když mi při loučení podává ruku, všimnu si náramku, spíš proužku, s číslovkou 7 na jeho zápěstí. „Dělal jsem si ,army testy‘. Fyzické testy pro vojáky, chtějí-li být profesionály. Jsem hrdý, že jsem je udělal na výtečně. Jen shyby musím dopilovat.“
Tak s tímhle prezidentem bychom se nepřátel asi opravdu nelekali a na množství nehleděli.
