Postupně jsem se sešla se všemi osmi vyzyvateli prezidenta Miloše Zemana na kávě. Čtenáři tištěného Reflexu si o tom mohou přečíst v aktuálním vydání. Všichni zodpověděli čtyři stejné otázky. Dnes odpovídá lékař, vysokoškolský pedagog, vědec a občanský aktivista Marek Hilšer.
Jste jedním z vyzyvatelů Miloše Zemana. Jak hodnotíte jeho působení na Hradě?
Přiznám se, že když se stal prezidentem, neočekával jsem nic skvělého, protože jsem si ho pamatoval ještě z doby jeho premiérování a z doby před volbami roku 1998. Tehdy hlásal akci čisté ruce, pak obrátil a uzavřel opoziční smlouvu s lidmi, proti nimž kandidoval. On vždycky něco říká a pak udělá něco jiného. Je to pragmatik par excellence. Přesto jsem doufal - když vyvěsil na Hradě vlajku Evropské unie a hlásal, že je eurofederalista - že možná bude o něco lepší než Václav Klaus. Ukázalo se, že nebude. Oceňuji na Zemanovi přímost, ale bohužel často říká lež. Například v roce 2011 tvrdil o panu Babišovi v souvislosti s privatizací Unipetrolu, že nesplnil dohodu a to je pro něj důkazem, že je nedůvěryhodný, nehledě na to, že by to celé mělo být řádně prošetřeno. A dnes? Je na úplně opačné čili Babišově straně. Zásadně změnil na Andreje Babiše názor a já se ptám proč. To je vedle opoziční smlouvy další důkaz jeho pragmatismu. Jedná podle toho, co mu zrovna vyhovuje. Mohu zmínit i v jistém slova smyslu úsměvnou kauzu týkající se Ferdinanda Peroutky. Dokonce i soud potvrdil, že prezident neříká pravdu.
Prezident Zeman řekl, že první dva pokusy sestavení vlády svěří Andreji Babišovi. Jak byste postupoval vy v roli hlavy státu?
Já bych Andreje Babiše nepověřil ani nejmenoval. Podezření, že spáchal v případě Čapího hnízda trestný čin, je velice silné. Sice získal třicet procent hlasů, ale sedmdesát procent jich nezískal. Jako prezident bych nemohl napomáhat tomu, abychom měli premiéra s rizikem, že je podvodník. Chci, aby se politika u nás dělala slušným způsobem. Lidé v ní ztratili důvěru právě kvůli politikům, kteří mají spoustu škraloupů, přesto se neustále prosazují. Společnost to rozkládá, morální marasmus vede k tomu, že nikdo ničemu nevěří.
Co je podle vás nejvážnější problém současnosti?
Řeknu to banálně, možná drsně – je to privatizace politické moci. Stát ovládají určitě skupiny, které mají ekonomickou a mediální moc, občanský princip nehraje žádnou roli. V devadesátých letech tady byla loupeživá šlechta, která se dnes snaží stát aristokracií. Majetek se rozdělil mezi několik extrémně bohatých miliardářů, kteří obsadili ekonomické pole. Někteří si teď chtějí přivlastnit i stát. Mají své politiky, nebo usilují o politickou moc přímo. Ať je to pan Babiš, pan Bakala nebo pan Kellner, v jehož letadle letěl pan prezident z Číny. Prezident má hájit zájem veřejnosti, nikoli pracovat jako ambasáda pro nějakého miliardáře, který potřebuje, aby mu čínští papaláši dovolili u nich podnikat. Spojení politické a ekonomické moci bylo vždycky, ale teď mi připadá až nemístné.
Jste příznivcem posilování přímé demokracie, referend, o nichž se dnes hodně mluví?
Nejsem příznivec referenda ani přímé demokracie. Ale ne proto, že bych názory lidí pohrdal. Referendum nehledá kompromis, je to buď ANO nebo NE. Celá řada referend rozdělila společnost, protože často rozhodla menšina o většině. Snímá také z politiků odpovědnost. Pokud politik chce rozhodnout o zásadní otázce, která ovlivní zemi na dalších dvacet třicet let, tak by za to měl nést odpovědnost a neházet ji na anonymní lid. A další podstatná věc: pokud politici vlastní část médií, mohou ovlivnit veřejné mínění, lidé se mohou rozhodnout pod vlivem nějaké kampaně vedené třeba i ze zahraničí. Tak jak se to stalo například u Brexitu, kde dnes už víme, že do něj zasahovalo Rusko. Já kandiduji jako občan, zrovna mě nikdo nemůže podezírat, že bych občany upostraňoval. Chci podpořit občanský princip rozhodování v demokracii, chci aby lidé byli aktivní, aby se zajímali o věci veřejné, ale nemyslím si, že zrovna referendum je to nejlepší řešení.
Téma Moje rande s prezidentem si přečtěte v tištěném Reflexu č. 49, který vyšel ve čtvrtek 7. prosince.
