Spojené státy stále sčítají a žijí v napětí, který z kandidátů v prezidentských volbách zvítězí a zejména zda druhý z nich svou porážku přizná. Zlověstná fáze jak z Tarantinova filmu, které ale klima letošních voleb vysloveně nahrálo.
Binární souboj a střílení se do nohy
Prezidentský souboj, v němž úřadující prezident obhajuje svůj mandát, má svá pravidla. Na jednu stranu za prezidentem jsou skoro vždy vidět výsledky a působí akčněji, rozhodněji a víc jako lídr. Výhodou vyzývající strany je naopak možnost vybrat kandidáta, který má specificky proti dopředu známé osobě obhájce největší šance zvítězit. S touto perspektivou snáze porozumíme i letošnímu souboji. Na jedné straně stál prezident, kterému je sice právem vyčítáno lhaní nebo hochštaplerský, chaotický a někdy i hulvátský styl politiky, ale za kterým zároveň stojí řada zajímavých výsledků, jako je daňová reforma nebo rozhodující podíl na průlomu vztahů Izraele a jeho sousedů. Čtyři roky, v nichž Trump kombinoval jednoduchá (ale také srozumitelná) řešení, která on sám zajistí, s ironizováním nepřátel na svém Twitteru, část rozdělené Ameriky nabily energií. Pro většinu z republikánských voličů byl skutečně první volbou, ne volbou menšího zla.
Proti němu stál ovšem extrémně těžký protivník – Joe Biden. Takové tvrzení se může zdát při pohledu na poněkud unaveného politického veterána za zenitem překvapivé. Jeho šance zvyšovala ale právě historie dlouhého pobytu v politice, během kterého osvědčil schopnost pravidelně jednat a dohodnout se i s republikány. Tato až generická vlastnost vyvrcholila během Bidenova viceprezidentství, kdy se mu například povedlo domluvit s vůdcem republikánské většiny v senátu Mitchem McConellem zvýšení daní, dokonce proti odporu části demokratů. Pro voliče-lomikameny, kteří chtěli míň polarizovanou Ameriku, byla Bidenova kandidatura darem z nebes. Svůj hlas mu samozřejmě dali i progresivisté, kterým ovšem nešlo o kompromisy, ale o porážku Trumpa a o to, aby Ameriku v budoucnosti zásadně změnili.
To, že chtějí voliče víc spojit, říkají všichni kandidáti, ale věřit se to dá jen málokterým. U Bidena ovšem porovnání toho, co chce a jaký je, vycházelo velmi dobře. Ráz kampaně jistě ovlivnila i koronavirová krize, ale i bez ní by asi probíhala podobně: jako střet akčního vůdce, který se speciálně v těžkém období často sám střílí do nohy, a protřelého umírněného politika, který udělal ze své menší vitality vlastně ctnost. Nejvíc se to ukázalo v přístupu k samotné epidemii – problému, který pro muže milujícího řešení jako z divokého západu představoval příliš velké sousto. Trumpovi se sice povedlo postavit do protikladu boj s ní a dobrý stav ekonomiky, ale ani tato ekvilibristika mu štěstí nepřinesla. To ukázal volební exit poll, v němž lidé vcelku jednoznačně preferovali řešení zdravotní krize před ekonomikou a nošení roušek označovali za občanskou povinnost, ne možnost svobodné volby. Naproti tomu Biden o zdravotních rizicích hovořil často a umně to spojil s vykreslením samotného Trumpa jako rizika a nebezpečí, které si Amerika nemůže dovolit.
Dvojí selhání volebních kulis
Z pohledu volebního odborníka není na letošním průběhu voleb zatím nic nevysvětlitelného nebo neregulérního. Jejich problémem je ale minimálně dvojí selhání kulis, v nichž masy Američanů odevzdávaly svůj hlas. Prvním z nich jsou volební průzkumy – ukazuje se, že systematicky vychylují odhady směrem k demokratům. Nejspíš proto, že jim několik procent republikánských voličů nedůvěřuje nebo se k volbě Trumpa prostě nechce přiznat. Letos to byla asi čtyři procenta. Efekt této chyby je sporný, na jednu stranu může povzbuzovat nerozhodnuté voliče, aby se přidali k vítězi, na druhou více aktivovat voliče kandidáta, který prohrává. I když průzkumy dělají soukromé nebo akademické instituce, důvěře veřejnosti ve volební proces jejich srovnání s aktuálními výsledky nenahrává.
Druhým problémem jsou pravidla pro sčítání hlasů, která si každý ze států schvaluje sám. Prakticky ve všech je umožněno hlasovat předem jak poštou, tak osobně, což speciálně v covidové době průběh voleb velmi usnadnilo. Problém je ale ve zpracování těchto hlasů. Zatímco v některých státech se poštovními hlasy začíná, v jiných jimi sčítání končí. Jednotlivé typy hlasů byly přitom v podstatě synonymem podpory některého z kandidátů. Zatímco Trump aktivně své příznivce povzbuzoval, aby hlas odevzdali osobně předem (sám tak hlasoval), a hlasování poštou označoval již dlouho před volbami za podvod, mezi demokraty bylo naopak velmi populární. Mj. proto, že straně snáze umožnilo přivést k volbám voliče, pro které hlasování vzhledem k osobní ekonomické situaci představuje luxus.
Zatímco některé státy, jako například Florida, mají systém sčítání všech typů hlasů vysoce profesionální a k výsledku dospějí neuvěřitelně rychle, v jiných, jako je Nevada nebo Pensylvánie, se pracuje podle principu „rozhoduje poštovní razítko“ a hlasy se teoreticky přijímají a zpracovávají ještě týden po volbách. To ve výsledku vedlo v pozdních fázích sčítání k velkým změnám ve volebních ziscích kandidátů v důležitých státech a aktuálně zasívá v republikánech pocit, že volby byly nefér nebo dokonce zfalšované. V době, kdy se dobrovolně a rádi přesycujeme informacemi, má bohužel princip organizace voleb zdola a respekt pravidlu, že všechno má svůj čas, jisté limity, které tyto volby nemilosrdně ukázaly a asi ještě ukážou.
To horší i lepší teprve přijde
Vzhledem k těsnosti voleb se dá čekat, že v několika státech dojde k přepočítávání výsledků a pravděpodobně i jejich soudnímu zpochybnění. Právní bitva sama o sobě ještě není nijak destruktivní. Nalezení spravedlnosti ovšem trvá a bohužel se nedají zcela vyloučit pokusy o to, aby ji některá ze stran zkusila mezitím vzít do vlastních rukou. Může tak bohužel i padnout pravidlo, že z hlediska bezproblémového fungování politického systému je čas po volbách kritickým obdobím jen v rozvojových zemích.
Prezidentský souboj měl ale jeden nečekaný a pozitivní efekt – oba kandidáti oproti minulým volbám významně navýšili počet hlasů, které od voličů získali. To je výborná zpráva zejména pro republikány. I když elektorát v právě skončených volbách byl mnohem méně bělošský, straně se povedlo získat poměrně silnou pozici mezi hispánskými voliči a zaujmout i více černošských než v roce 2016. I když se tradičně tvrdilo, že demografie hraje systematicky proti nim, například výsledky z Floridy ukázaly, že do budoucna by to nemusel být neřešitelný problém. I Biden více oslovil některé skupiny (seniory nebo například mormony) a otevřel demokratům cestu k tomu, aby jejich program v následujících volbách byl mnohem víc inkluzivní. Pokud dlouhodobým výsledkem voleb bude pro obě strany při oslovování velmi diverzifikovaných skupin voličů nutnost víc spojovat, nezbude než tuto úvahu zakončit heslem z Trumpova meetingu v Michiganu: to nejlepší teprve přijde.
Autor je politolog na Masarykově univerzitě, věnuje se teorii a praxi volebních soutěží.
